Života v samostatném státu si ale užil jen necelé čtyři roky.
Josef Logaj se narodil 27. července 1887 v Turovicích, oba jeho rodiče byli rolníci. Malý Josef navštěvoval obecnou školu v Dřevohosticích, od 3. třídy pak měšťanku v Přerově. Po jejím ukončení vystudoval přerovskou dvouletou obchodní školu a poté pracoval jako ekonom a účetní v různých přerovských firmách.
Aby si prohloubil vzdělání, odešel ve svých 22 letech do Prahy, kde mimo jiné pracoval v redakci časopisu Čas, jenž řídil pokrokový český spisovatel a publicista Jan Herben. Logaj později přispíval i do jiných časopisů, kde uveřejňoval články se sociální tematikou.
„V textech se mimo jiné zabýval postavením dělnictva v Čechách a na Moravě v rámci tehdejšího Rakouska-Uherska. Jeho články byly výbojné a plné mladistvého elánu,“ popisuje Zdeněk Smiřický, zakladatel Vlastivědného spolku Žerotín v Dřevohosticích, který Logajův život podrobně zmapoval.
Poté, co v roce 1914 vypukla válka, musel Josef Logaj v Brně narukovat k rakouskému pluku. S ním byl odvelen na srbskou a později italskou frontu. Podle Smiřického Logaj rakousko-uherskou armádu nenáviděl, od začátku války v něm proto uzrávalo přesvědčení, že ji opustí. Svůj plán uskutečnil 2. července 1915, kdy zorganizoval přeběhnutí na italskou stranu fronty.
„Při přestřelce byl maďarskou hlídkou vážně zraněn na noze. Hned poté, co se částečně vyléčil, se hlásil do italské armády. V lednu 1916 navázal kontakt s profesorem Masarykem a začal organizovat naše zajatce na italské půdě,“ vypráví Smiřický.
Místo nepřítele musel bojovat se španělskou chřipkou
Od začátku roku 1917 se v Itálii váleční zajatci shromažďovali podle národnosti. Velký tábor rodáků z Čech, Moravy a Slovenska se začal tvořit ve městě Santa Maria Capua Vetere u Neapole. Logaj spolu s přáteli a sokolskými aktivisty Janem Čapkou a Bedřichem Havlenou tam byli zvoleni do čela prvního československého dobrovolnického sboru.
Logaj pak usiloval o spojení s představiteli zahraničního odboje ve Velké Británii, v USA a v Rusku.
„Naši zajatci v Itálii neměli žádné informace. Netušili, co se v politice a na frontách odehrává. Josef Logaj proto tajně opatřil a vyvěšoval výstřižky z novin i s jeho vlastními postřehy, v nichž vždy apeloval na vlastenectví krajanů. Měl velký podíl na tom, že se řady našich dobrovolníků v Itálii rozrůstaly,“ podotýká Smiřický.
V říjnu 1917 Edvard Beneš jako jeden z vůdců zahraničního odboje povolal Logaje do Kanceláře Československé národní rady v Římě, kde pokračoval v propagaci mezi zajatci a připravoval půdu pro vytvoření samostatné armády na italském území. Její vznik Italové smluvně potvrdili v dubnu 1918.
„Byl to mimořádný úspěch. Dokonce i italský ministerský předseda V. E. Orlando prohlásil, že je to první mezinárodní dokument, který potvrdil skutečné uznání samostatného československého státu. Za jeho uskutečnění bylo v Itálii připraveno bojovat už deset tisíc československých dobrovolníků,“ vyzdvihuje Smiřický.
Československá armáda v Itálii měla dvě divize, z nichž jedna byla v polovině srpna 1918 vyslána na frontu. Josef Logaj vstoupil jako prostý vojín k 31. střeleckému pluku. Po předchozím zranění měl ale podlomené zdraví, byl také vyčerpaný kvůli náročné organizátorské práci, k tomu se nakazil virem španělské chřipky, která tehdy jako pandemie zachvátila celou Evropu. Chřipka si vyžádala miliony životů a ohrozila i ten Logajův.
Kapitánova žena i syn se za protektorátu zapojili do odboje
Skončil proto na léčení v Amalfi poblíž ostrova Capri, kde jej při životě udržela mimořádná péče české ošetřovatelky Heleny Tiché. Po návratu domů se stala jeho ženou.
Československá divize prodělala těžké boje na Piavě, vyznamenala se v prostoru údolí řeky Adiže a Gardského jezera, v horském pásmu Doss Alto či v bojích u Cima Tre Pezzi u Asiaga.
„V době uzavření příměří měla naše armáda v Itálii již dvacet tisíc dobrovolníků. V bojích ztratila na 400 mužů, počty raněných dosáhly čísla dva tisíce,“ popisuje Zdeněk Smiřický.
Josef Logaj, už v hodnosti kapitána, se do vlasti vrátil v březnu 1919. Pracoval na ministerstvu národní obrany v Kanceláři československých legií a i přes velké zdravotní problémy napsal dvě knihy, v nichž vzdal hold italským legionářům.
Zemřel 27. listopadu 1922 v Praze, zůstala po něm mladá manželka a roční syn Břetislav. Za druhé světové války se oba zapojili do protifašistického odboje, Helena Tichá za to byla umučena v koncentračním táboře v Ravensbrücku.
