Údolí smrti nebylo pro ten zpustošený kout východního Slovenska vůbec přehnané přirovnání. V místech, kde stávaly vesnice a domy, zůstala místy jen spálená země a ti, co tady v závěru druhé světové války přežili nejtěžší tankové boje známé Karpatsko-dukelské operace, museli stahovat z okolních kopců mrtvoly vojáků a ukládat je do rakví z neohoblovaných prken.
Bída zůstala i poté a žily v ní i děti. Sirotci či polosirotci, hladoví, bosí, v roztrhaných zbytcích oblečení. Sedmnáctiletou studentkou Květoslavou Axmanovou z Olomouce ten pohled otřásl a rozhodla se jednat. S pomocí spolužačky se jí do stovky kilometrů vzdálené Olomouce podařilo dostat 45 dětí na roční zotavovací pobyt, mnohým tak jistě zachránila život.
Axmanová pocházela z dnešní olomoucké městské části Řepčín a od čtyř let žila v sousedním Neředíně. Po válce studovala na zdejším Učitelském ústavu, kde studenti hned v roce 1945 uspořádali sbírku oblečení a dalších potřebných věcí.
Určeny byly pro lidi z válkou zdevastovaných obcí Vyšná a Nižná Pisaná na východním Slovensku, kde se o rok dříve odehrály krvavé boje Karpatsko-dukelské operace. A právě Axmanová sem se spolužačkou Věrou Kristkovou vyjela vybrané věci předat. Zbídačený kraj ji ovšem šokoval.
„Bylo to tam úplně vybombardované. Dalo se tam chodit jen po určitých cestách, kde s vámi šel doprovod, protože všude byly nášlapné miny. Zůstala tam snad jediná zděná budova. Zbylo tam plno sirotků a děti spaly třeba po čtyřech na jedné posteli,“ vzpomínala Axmanová, později provdaná Bartoňová, pro Paměť národa.
Některé děti byly zavšivené, další přijely bosé
Těžce zkoušené děti, které ji mezi troskami prosily o pomoc, nemohla dostat z hlavy ani po návratu do Olomouce. Rozhodla se, že tady pro ně pod záštitou Československé společnosti zorganizuje roční pobyt.
Zařídit musela ubytování, lékařské vyšetření či školní docházku. Na to byly potřeba peníze, začala proto obcházet firmy a další instituce. Postupně sehnala více než 125 tisíc korun, což byla po válce ohromná suma.
„Jako mladá dívka jsem v roztrhaných teniskách chodila po fabrikách a tatínek se na mě hrozně zlobil. V klášteře u voršilek jsem poprosila, aby alespoň některé děti ubytovaly a mohly tam chodit do školy. V papírnictvích jsem sehnala sešity, u knihařů knížky a u Zejdy v Přerově, kde se vyráběly tašky a aktovky, školní tašky,“ popsala Bartoňová.
„Takže měly všechnu výbavu do školy. Dostaly pastelky, pera, tašky, sešity, knížky, aktovky i oblečení. Lékařka je prohlédla, protože některé děti měly trachom a byly zavšivené. Neměly ani oblečení a některé přijely bosé,“ dodala.
Zlomová pak byla noc v pátek 30. srpna 1946. Osmnáctiletá studentka čekala na nástupišti olomouckého nádraží na vlak se „svými“ dětmi. Najednou jich měla pětačtyřicet ve věku od šesti do čtrnácti let.
Komunisté ji poslali učit do venkovských škol
O třináct dívek se postaraly sestry z olomouckého kláštera sv. Voršily a ubytovaly je v penzionátu. Dalších třiceti dvou dětí se ujaly rodiny, jež odpověděly na výzvu Československé společnosti.
„Nikdy jsem o tom nemluvila a nevyužila to ve svůj prospěch. Mně těch dětí bylo strašně líto, a proto jsem to udělala,“ dodala pamětnice, která byla ještě následující rok s některými dětmi v kontaktu.
„Chodila jsem se ptát, jak se učí, starala jsem se, aby měly oblečení, aby měly prostě všechno,“ vylíčila Bartoňová o desítky let později pro Paměť národa.
Na jaře 1947 se stala aktivní členkou Československé společnosti, řešila zotavovací pobyty i pro další děti z poničeného Slovenska. Některé jezdívaly pravidelně za zbylými příbuznými na prázdniny domů.
I do bohulibé práce Československé společnosti však zasáhl nástup totality po únoru 1948, komunisté ji v roce 1952 zrušili. Zásluhy jejích členů byly upozaděny a Květoslavu Bartoňovou čekala náročná léta.
Její otec byl legionář, s bolševiky už tak měl zkušenosti, které získal v Rusku za první světové války. Proto svoji dceru před komunisty varoval. Sama nebyla členkou KSČ a její manžel pocházel z rodiny, které zločinný režim znárodnil podnik.
Komunisté tak Bartoňovou často přeřazovali do malých venkovských škol. Její tetu, tajemnici bruntálského kláštera, navíc po zatčení a sérii tvrdých výslechů dohnali během čtyř měsíců k nervovému zhroucení a navíc uvěznili. Zemřela v roce 1967 jen krátce po propuštění na rakovinu.
Dojemné setkání po desítkách let
Tím, že po válce pomohla řadě dětí, se Bartoňová nikdy nechlubila a nic se na tom nezměnilo ani po sametové revoluci. Dál žila v Olomouci, se svými svěřenci ze Slovenska podle svých slov ztratila kontakt již v roce 1947. Pátrání Paměti národa přitom odhalilo, že jeden z válečných sirotků bydlí v pouhých deset kilometrů vzdálené obci Skrbeň.
Konkrétně jde o Jana Izáka, jenž se ovšem jako chlapec jmenoval Jan Vanát. Na Hanou se dostal jako šestiletý a spolu se sestrou ho adoptovala bezdětná sedlácká rodina. On i paní Bartoňová souhlasili se setkáním, a tak se po desítkách let znovu viděli.
„S panem Izákem přišla i jeho žena. Objímali se, plakali dojetím. Jan předal kytici růží a krabici hanáckých vdolků. Společně jsme si sedli do obýváku, procházeli fotografie, seznamy dětí a další dokumenty ze záchranné akce z Údolí smrti,“ shrnul redaktor Paměti národa Jan Kvapil, který se podílel na zmapování příběhu Květoslavy Bartoňové.
„Jan Izák vyprávěl o svém dětství, rodině, svých dětech a vnoučatech. Jeho manželka dojatě děkovala Květě, že jí přivedla muže na Moravu. Paní Bartoňová zahrála na klavír,“ dodal.
Zachránkyně z Hané zemřela v roce 2017 půl roku po zmíněném setkání v nedožitých devadesáti letech.
„A to aniž by její příběh vešel ve všeobecnou známost, jak by si zasluhoval. Takové však bylo její přání,“ podotkl Kvapil.
Odhalování osudů druhé zachránkyně i dětí pokračuje
Odhalování desítky let skrytého příběhu ovšem nekončí. Paměť národa nyní hledá další „její“ děti. Některé se přitom už najít podařilo díky výzvě na sociálních sítích. Přihlásila se i Anna Veichartová, rozezná Štafanisková.
„Slečna Axmanová pro mě byla anděl. Hrála mi na klavír. Pořád ji vidím před sebou. Stále jsem na ni myslela, její jméno mě provázelo celý život,“ svěřila se žena, která se také ještě stačila se svou zachránkyní setkat, a to v nemocnici pouhý týden před její smrtí.
„Objala jsem ji, přitiskla k sobě a řekla: ‚Já jsem tak strašně šťastná, že jsem vás konečně objevila. Vždyť jsem na vás myslela celou dobu od roku 1947, kdy jsem vás viděla naposledy.‘ A ona odvětila: ‚No to není možné! To jsem si ani nemyslela, že jsem na vás tak zapůsobila‘,“ popsala Veichartová.
Pátrání ovšem stále pokračuje. Podle starostů slovenských obcí Vyšné Pisané a Nižné Pisané pravděpodobně žije ještě třináct někdejších dětí. Podrobněji pak bude Paměť národa mapovat také osud druhé zachránkyně Věry Kristové. Ta zemřela před pěti lety, ozvala se ale její vnučka.
