Bohumír Kobliha se narodil 26. října 1902. Jeho otec Antonín pracoval jako účetní v záložně, matka Terezie se starala o rozvětvenou rodinu, vychovávala jedenáct dětí. Mladý Bohumír po studiích na přerovském nižším gymnáziu navštěvoval vyšší hospodářskou školu.
V letech 1920–1922 pak studoval na Vojenské akademii v Hranicích, absolvoval také Vojenskou topografickou školu při Vojenském zeměpisném ústavu v Praze.
Po absolvování Vysoké válečné školy v Praze v roce 1934 působil Kobliha jako štábní kapitán na velitelství v Hranicích, od února 1937 pak už v hodnosti majora na generálním štábu v Košicích.
„Právě na Slovensku jej zastihla okupace naší vlasti, s níž se nikdy nesmířil,“ podotýká historik Zdeněk Smiřický.
Po rozpuštění armády vydržel Kobliha v protektorátu jen do Vánoc 1939, kdy tajně odešel na Slovensko. Přejít maďarské hranice a pokračovat do Jugoslávie se mu podařilo až na třetí pokus, v lednu 1940. Štěstí mu ale nepřálo – zadržela jej maďarská pohraniční hlídka a čekaly ho čtyři měsíce věznění v Segedíně a v Budapešti. Po propuštění byl vyhoštěn na Slovensko.
„Jeho další pokus o přechod byl ale úspěšný a v červnu 1940 se dostal do Bělehradu, kde se stal příslušníkem československé zahraniční armády. Spolu s jejími dalšími příslušníky se přesunul do Palestiny, kde byla v červenci 1940 založena čs. jednotka na Středním východě, Československý 4. pěší pluk. Major Kobliha tam byl ustaven do funkce prvního pobočníka velitele pluku Josefa Koreše,“ popisuje Smiřický.
Zásluhy při obraně Tobruku ocenili i spojenci
Kobliha se zúčastnil bojů na Středním východě, na západní Sahaře, bojoval v Tobruku.
„Právě při obraně tohoto přístavního města se vyznamenal jako skvělý topograf, jehož strategické plány byly vysoce hodnoceny nejen velitelem Karlem Klapálkem, ale i spojeneckým velením,“ zjistil historik.
Obrana tobruckého přístavu našimi jednotkami trvala do konce května 1943, ale už v březnu toho roku byl Bohumír Kobliha, povýšený na podplukovníka, přidělen československé misi pro Balkán a Střední východ a poté povolán do hlavního štábu v Londýně, kde pracoval do konce války.
Za mimořádné zásluhy v boji za svobodu vlasti dostal Kobliha po návratu do země dva československé válečné kříže 1939, medaili „Za chrabrost“, britský válečný kříž, medaili „Africa star“, Československou medaili za zásluhy I. stupně a mnoho dalších vyznamenání.
Ještě v roce 1945 se Kobliha v červnu stal velitelem Vojenského zeměpisného ústavu v Praze, v říjnu byl pak povýšen do hodnosti plukovníka generálního štábu. Povýšení do hodnosti generála plánované v roce 1947 jeho nadřízení nakonec odložili.
„Údajně proto, že plukovník Kobliha na to byl příliš mladý,“ podotýká Smiřický.
S komunisty přišly soudy, věznění a ponížení
Po únorovém převratu 1948 už to byla zcela jiná kapitola. Podobně jako pro většinu zahraničních vojáků i pro Koblihu začala kalvárie.
„V dubnu mu byla udělena ‚dovolená na neurčito‘. O měsíc později byl zproštěn činné služby a poslán na dovolenou s ‚čekaným‘. V říjnu byl převeden do zálohy a musel nastoupit do Státního ústavu archeologického v Praze,“ popisuje historik.
Na novém působišti byl Kobliha v březnu 1949 zatčen a nakonec po vykonstruovaném procesu odsouzen k deseti měsícům těžkého žaláře. Vězení si odbyl prací v uranových dolech v Jáchymově.
Po propuštění pak přišel o vojenskou hodnost plukovníka generálního štábu, armáda jej administrativně převedla k PTP (Pomocné technické prapory, které fungovaly jako útvary pro internaci a převýchovu politicky nespolehlivých osob – pozn. red.).
Kobliha se proti rozsudku bránil, odvolací soud mu ale v roce 1951 trest zvýšil na tři roky vězení, zabavení majetku a ztrátu občanských práv.
„Nový trest si odpykal v uranových dolech v Jáchymově a na šachtách v Kladně a ve Rtyni u Trutnova. Jeho byt v Praze byl násilně vyklizen a nábytek rozkraden,“ doplňuje Smiřický.
Po propuštění musel pracovat za nejnižší plat
Po návratu z vězení Kobliha bydlel se svou sestrou v jedné místnosti v domě v Sušilově ulici č. 13 v Přerově. Živil se jako pomocný dělník v Okresním stavebním podniku a Moravských chemických závodech v Přerově.
„Nesměl si zvýšit kvalifikaci, takže ve svých 52 letech pobíral jako nekvalifikovaný dělník nejnižší plat,“ podotýká historik. Kvůli bolestem páteře mohl později pracovat v kanceláři Pozemních staveb.
V roce 1965 Kobliha odešel do penze, o rok později se oženil s tehdy již pětapadesátiletou Annou.
„Přes velká příkoří, která mu přinesl komunistický režim, nezatrpkl. Byl velmi činný ve výboru Československého svazu protifašistických bojovníků, na městském úřadě pomáhal při zpracování studií o životním prostředí. Ve chvílích volna maloval přírodu. Jeho krajinky dlouho zdobily byt jeho paní,“ tvrdí Smiřický.
Na očištění hrdinova jména došlo až po revoluci
O rehabilitaci Kobliha požádal už v roce 1970. Spravedlnosti se ale v době normalizace nedočkal. Zemřel 20. března 1981, bylo mu 78 let.
Zásluhu na tom, že pravda o životním osudu Bohumíra Koblihy nakonec vyšla najevo, má hlavně jeho manželka Anna. Hned po listopadu 1989 začala usilovat, aby zásluhy jejího muže byly spravedlivě oceněny. V říjnu 1991 armáda Koblihu rehabilitovala a vrátila mu hodnost.
„O dva roky později byl přerovský rodák jmenován prezidentem Václavem Havlem generálmajorem české armády ‚In memoriam‘. Pravda přece jen zvítězila,“ podotkl historik, který na žádost Anny zpracovával po listopadu 1989 Koblihův životopis, který se stal základem pro jeho rehabilitaci.
„Paní Koblihové, která zemřela v roce 2004, patří i dnes můj nesmírný obdiv nad tím, že dokázala vrátit svému manželovi jeho skutečnou tvář,“ vyzdvihl.
