Volební atmosféru první republiky zažila Božena Konštacká poprvé za První republiky. "Když mi byly dva roky, tatínek zemřel na následky zranění, které utrpěl během první světové války. Takže co se týká voleb, pamatuji si jen maminku, která k nim chodila," vzpomíná.
Do Sněmovny mohli tehdy občané volit až od jednadvaceti. Do volební urny tedy za První republiky svůj hlas vhodit nemohla, tehdejší život si ale dobře vybavuje. Nepovažuje dobu za špatnou, současně si ale ani desetiletí staré vzpomínky v paměti nemaluje narůžovo.
"Skoro nic v životě není jen černé nebo bílé," podotýká a vybírá jeden z problémů, který byl tehdy předvolebním tématem snad všech politických stran stejně dnes - nezaměstnanost.
"Tehdy ale na rozdíl od dnešní doby musel každý nezaměstnaný odpracovat určité hodiny pro obec. Teprve pak dostal podporu, takzvané žebračenky," popisuje Konštacká s tím, že když člověk neudělal, co mu určil starosta, nedostal nic. Dnešní argumenty, že by něco podobného nešlo zavést, proto považuje za výmluvy.
"I prvorepublikový starosta měl na starost velkou obec, někdy i několik dalších, ale všechno spolu se svým tajemníkem zvládl. Ovšem musel pracovat velmi poctivě," podotýká dáma, která žije ve chválkovickém domově seniorů Pohoda.
Třicet korun za doktora nic není, kdysi se platilo všechno
Podivuje se i nad nynějšími nářky kritizujícími třicetikorunové poplatky u lékaře. "Když jsem se narodila, měla jsem kilo devadesát. Tehdy neexistovaly inkubátory, nebyly takové možnosti, a v nemocnici se muselo platit všechno. Takže maminka vzpomínala, jak se na mě doma s babičkou chodily jen bezmocně dívat, jestli ještě dýchám."
Jí samotné, podobně jako většině jejích vrstevníků, životem zamíchalo bouřlivé století, do kterého se narodila. Když jí bylo šestnáct, přišel protektorát. Ten připravil lidi i o možnost svobodně si vybrat politické představitele. Poprvé šla proto k volebním urnám až po skončení druhé světové války.
"Což byla opravdu překotná doba. Plná nadšení z konce války, kdy nikdo moc nedokázal domyslet, jak by se situace mohla vyvíjet dál," vzpomíná. Po pětačtyřicátém roce si ještě mohli lidé vybírat z nabídky více stran, které měly kořeny v prvorepublikové demokracii.
Nejprve zemi vládlo Prozatímní Národní shromáždění, které připravilo volby. Krátce před nimi se věková hranice pro voliče posunula o tři roky dolů. I osmnáctiletí tím pádem rozhodli, že v květnu 1946 z nabídky povolených stran Národní fronty dostali nejvíc hlasů komunisté.
"A po roce 1948? To se chodilo z povinnosti, automaticky. A kontrolovalo se, kdo byl či nebyl u voleb," říká Konštacká. Vždy drtivě vyhrála jediná strana. A stále ta stejná.
"Hodně lidí, kteří s režimem nesouhlasili, to začalo mít doma těžké a tak někteří utíkali za hranice. Přitom museli vědět, že se domů nejspíš už nikdy nevrátí," podotýká Konštacká.
Jsou i poctiví politici, kteří se snaží dělat dobré věci
Po všech životních zkušenost ji sametová revoluce v listopadu 1989 neuvedla do euforie. "Volby v červnu 1990 nebyly nějak výjimečným slavnostním zážitkem. Politiky, kteří se najednou vynořili, člověk moc neznal, a dost věcí kolem nich bylo nadsazených. Tím, že jsem už zažila tolik režimů, jsem mohla posoudit, že všechno nejspíš nebude zase o tolik lepší," míní.
Což ale nic nemění na faktu, že své voličské právo využívá pravidelně a dodnes. "Kdo se alespoň tímto způsobem nesnaží něco změnit, neměl by pak kritizovat. Jsou i poctiví politici, kteří se snaží udělat dobré věci pro město, jako je třeba Olomouc. A ta se změnila hodně k lepšímu," říká důchodkyně.
Sama se při výběru správného jména z kandidátky řídí jednoduchým pravidlem: mít co nejvíc vědomostí a spoléhat se na vlastní zdravý rozum. "Když nemáte znalosti, nemůžete srovnávat. Není všechno pravda, co kdo vykládá. Každý by měl posoudit, co který člověk už udělal a jestli je to, co slibuje, možné splnit," vysvětluje.
chcete vědět, jak dopadly komunální a senátní volby? sledujte výsledky on-line |
