Jedním z hlavních impulzů pro sepsání knihy Na Jeseníky! byl váš objev nejstarší turistické mapy Jeseníků z roku 1881 v depozitáři vědecké knihovny. Co přesně ukazuje?
Zachycuje centrální část Jeseníků, hlavní hřeben od Ramzové po Skřítek. Autorem je zeť Vincenze Priessnitze Johann Ripper, při jejím kreslení vycházel z podkladů vojenského mapování. Poté doplnil tehdejší rozcestníky či turistické trasy. Je zajímavé, že když srovnáte dnešní turistické mapy s tou nejstarší a pak i s dalšími z konce 19. století, tak síť cest pro turisty je z devadesáti procent těch 120 či 130 let stále stejná.
Johann Ripper s notářem Edmundem Rudolphem právě v roce 1881 založili ve Frývaldově, dnešním Jeseníku, Moravskoslezský sudetský horský spolek. Díky němu tyto stezky vznikly, jeho členové Jeseníky na konci 19. zpropagovali jako turistický cíl, vytvářeli jejich mapy...
Vznik spolku je prvopočátek organizované turistiky v Jeseníkách. Mně ale v této knize nešlo především o popis jeho historie. Tento spolek beru „jen jako prostředníka“, jenž lidem Jeseníky jako takové zprostředkoval. Hodně mě zajímalo, co bylo předtím, než byl založen. Tím se doposud nikdo příliš nezabýval, téměř všechny historické studie začínají až rokem 1881, jako by předtím lidé do Jeseníků nechodili. A přitom sem kvůli odpočinku a potěšení z nádherné přírody vyráželi už na konci 18. století.
Jak tehdy hory vypadaly?
Nebyla to vyloženě neprostupná divoká krajina, ale ve srovnání s dneškem samozřejmě chyběly všechny turistické chaty, rozhledny, rozcestníky a značky. Ale část stezek, po nichž chodíme i my, už zde byla. Původně to však byly pěšinky či lovecké chodníky, které používali hajní, lesní dělníci, bylinkáři, kořenářky, sběrači lesních plodů či fořti a správci.
Zmínil jste, že lidé do Jeseníků kvůli odpočinku vyráželi už na konci 18. století. O koho šlo? Předpokládám, že obyčejní lidé z vesnice na něco takového neměli pro samou práci myšlenky.
Samozřejmě, těm na to chyběl i čas. Obecně se záliba v horské turistice šířila do společnosti při nástupu romantismu od těch nejvyšších vrstev. Nejprve to byla šlechta, která na to měla čas, peníze i dopravní prostředky. Od ní se to naučily měšťanské vrstvy, pak se tato záliba šířila dál. Masovou záležitostí se turismus stal po první světové válce v souvislosti s uzákoněnou dovolenou či s volnou nedělí. Ta v českých zemích platila od roku 1905.
Horské spolky vznikaly ve druhé polovině 19. století nejen v Jeseníkách, v rozvoji turistiky v rámci střední Evropy za jinými regiony nezaostávaly. Jak si to vysvětlujete?
Velký podíl na tom má fakt, že tehdejší úředníci a další příslušníci vzdělanější vrstvy společnosti v rakouské monarchii při práci nezřídka třeba i po několika letech změnili působiště. Nejprve tak sloužili například v alpských oblastech, pak i se svými zkušenostmi přesídlili do Jeseníků. Také Johann Ripper zcestoval řadu míst, byl v armádě, viděl Alpy, a tak dobře věděl, jak to funguje jinde. Tudíž mu myšlenka na založení turistického spolku v Jeseníkách nebyla cizí. Hodně se ale v historii jesenické turistiky zapomíná na podíl samotného Priessnitze a jeho lázní coby prostředníka.
Jak se na rozmachu zdejší turistiky podílel?
Do lázní k němu jezdili z celé Evropy lidé z vyšších a vzdělaných vrstev, kteří už tehdy fenomén turismu znali a přenášeli ho dál i do Jeseníků. Přímo z lázní viděli jejich dodnes úžasné panorama, čili zde panovalo téměř ideální podhoubí pro budoucí rozvoj turismu. S výjimkou bezprostředního okolí lázní pro to ale chybělo zázemí. A právě to si členové Moravsko-slezského sudetského horského spolku uvědomovali, a začali tak v horách budovat a značit stezky, rozšiřovat chaty, stavět rozhledny, rozcestníky či různé přístřešky a útočiště. Také vydávali mapy a šířili osvětu o Jeseníkách.
Stály nejznámější chaty jako Ovčárna či Švýcárna v horách už dřív, nebo je vybudoval spolek?
Ovčárna i Švýcárna už stály dřív, původně sloužily jako zázemí pro horské pastevectví. Postupně ale převážilo turistické využití. Předchůdce dnešní Ovčárny vyrostl v roce 1863, již předtím ale v okolí stály starší salaše. Švýcárna, vybudovaná v roce 1829, je považována za vůbec nejstarší objekt, jenž v Jeseníkách dodnes slouží turistům. A to i proto, že majitelé salaší nakonec zjistili, že péče o turisty je pro ně finančně výhodnější než upadající pastevectví.
Počet členů spolku stále stoupal, kolik jich měl v době své největší slávy?
V polovině 30. let 20. století jich bylo téměř 12 tisíc. Vedení spolku pro ně vyjednávalo různé slevy jak v Jeseníkách, tak v rámci spolupráci s dalšími horskými spolky v celé střední Evropě. Členové tak měli i jinde levnější ubytování či jízdné.
V Jeseníkách na konci 19. a začátku 20. století žili především Němci, i v rámci spolku jich byla většina. Jaký byl jeho osud po druhé světové válce a odsunu?
Hned v roce 1945 u nás zanikl, dodnes ale pod stejným názvem funguje v Německu. Jeho tradici udrželi odsunutí členové, postavili si dokonce repliku staré rozhledny, jež stávala na Pradědu. V Jeseníkách z jejich práce stále čerpáme, aniž bychom si naplno uvědomili, co všechno pro náš region udělali.
