„V edici Cesta ke kořenům jsme vydali už šest publikací zabývajících se přírodou a historií Jesenicka, mezi nimi také první vydání Zmizelého Jesenicka. To nové je podstatně rozšířené jak o další osady, tak další informace z osad, které jsme už zmapovali,“ popisuje šéf jesenických brontosaurů Tomáš Hradil.
Nadšenci pátrali po dalších pamětnících jak v Německu, tak na Jesenicku. Sám Hradil říká, že místům v okrese, kde lidé kdysi žili, zcela propadl.
„Mělo to své velké kouzlo, jak žili lidé na kopcích, odkud se dívali do úrodných rovin Slezska. Přestože lidé tam měli pořád spoustu práce, žili v odlehlých místech, nepropadali skepsi jako teď často my, byť žijeme v nesrovnatelně lepších podmínkách,“ vypráví.
Nedávno například autorům publikace popisovala své vzpomínky více než devadesátiletá žena z Bílé Vody, která žila v osadě Hřibová. Po válce její rodina nebyla odsunuta do Německa, protože jesenické osady obývali téměř výlučně Němci, jejichž předkové tuto oblast kdysi kolonizovali.
„My jsme paní Klamertovou vzali do Hřibové a ona si najednou vše vybavovala jako ve filmu. Tady byl sklep rodiny té a té, ukazovala na místo, kde nic nebylo. Tak jsme si říkali, jestli se nemohla splést, že tam nic není. Ona říkala, že tam sklep je. A my jsme ho tam potom v zarostlém terénu skutečně našli,“ popisuje Hradil.
Co zaniklá osada, to velké dobrodružství. „Fascinovalo nás, jak tyto osady dokázaly být soběstačné, žily bohatým kulturním a společenským životem a uměly si dokonce vyrábět elektřinu. My se trvale udržitelnému rozvoji musíme učit, ony ho žily úplně samozřejmě. To jim můžeme závidět,“ říká nadšeně Hradil.
Osady mnohdy nebyly žádné zapadákovy, kde nic není
Třeba v osadě Zastávka tak dokázali žít i Menzelovi. Jednoho z členů rodiny, který opouštěl Jesenicko jako malý, vypátrali brontosauři v Německu. A popsal jim život přímo na místě.
„Rodina bydlela na severním svahu, kde měla i pole a zahradu. Člověk by řekl nevlídné, neúrodné místo. Jenže dokázalo uživit celou rodinu,“ popisuje Hradil. V osadách byly školy, restaurace, pořádaly se tam zábavy.
„Myslím, že se to dost liší od našeho pojetí odloučených míst, kde není nic,“ míní autor. Současně ale zdůrazňuje, že lidé v osadách dřeli od rána do večera.
„Oni se museli postarat úplně o všechno, což je pro nás dnes nepředstavitelné. Přitom podle vyprávění byli pospolití a velmi přátelští a dokázali si pomáhat. Zároveň ale dokázali být sóloví v tom, že nespoléhali na pomoc. I v tom dávají velký příklad pro dnešek,“ dodává.
Děvče si nevybírali podle vzhledu, ale přístupu k práci
Paní Klamertová také brontosaurům vyprávěla, jak se jejich otec poznal s matkou.
„On si nevybíral děvče podle toho, jak vypadalo, ale podle toho, jak se stavělo k práci.“
Když přišla světová hospodářská krize, dorazili do hospodářství rodiny v Hřibové bratři matky paní Klamertové.
„Dala jim najíst a oni tam začali pracovat. Když se otec vrátil z cesty, ženě vynadal, proč živí darmožrouty. Oni se prý nijak nebránili. Byli vděční i za to, že mohli pracovat v podstatě jenom za jídlo,“ vypráví Hradil.
Už teď brontosauři přemýšlejí o pokračování publikace, protože materiálů během pátrání nasbírali vrchovatě.
„Mělo by to být o polozaniklých osadách, třeba místech, která časem splynula s vesnicemi, a ztratila tak své kouzlo, nebo to byla místa na okrajích vesnic, která byla svébytná a měla svá jména. I těch je tady dost,“ prozradil šéf jesenického Hnutí Brontosaurus.
