A co jste si představoval?
Cítil jsem se dobře a šel jsem si to finále užít, i když vím, že lidé nemají rádi, když to sportovec takhle řekne. Nebyl jsem pod tlakem, jen jsem chtěl házet podobně dobře jako při tréninku. A podařilo se.
Fascinující show českých oštěpařů v Tokiu! Vadlejch má stříbro, Veselý bronz |
Jednu olympijskou medaili už máte, bronz z Londýna 2012. Jenže ten vám po dodatečné diskvalifikaci soupeře přišel poštou. Teprve dnes jste si medailové emoce mohl prožít na hrách přímo na stadionu.
V tomhle je dnešek kouzelný, že se něco takového stalo. Londýn jsem prožíval dost těžce, protože tam jsem byl favoritem. Tehdy jsem si říkal, že nikdy už takovou šanci na medaili nebo na výhru mít nebudu. Nepředstavoval jsem si, že v mých 38 letech prožiju ještě něco tak úžasného jako dnes, že tady vůbec budu házet. Když jsme do Tokia dorazili, řekl jsem si: Jsem opravdu tady, to je paráda, tak teď půjdeme krůček pro krůčku.
Ve třetí sérii vás krůčky dovedly nejen do užšího finále, ale rovnou až k medaili. Už po tomto pokusu to vypadalo, že jste naměkko.
Byl jsem. Hodit 85 ve finále se mi na žádné olympiádě předtím nepodařilo, i když to bylo už mé čtvrté finále. Jo, byl jsem potom naměkko. Nevěděl jsem, jestli to bude medaile. Ale věděl jsem, že budu vysoko. Prostě mě to dojalo.
 |
Když vás v páté sérii Jakub Vadlejch přehodil a odsunul z 2. na 3. místo, jaká byla vaše reakce?
Já jsem se radoval. I kvůli Kubovi. Jasně, je velký rozdíl mezi zlatem a dalšími medailemi. Ale jestli mám stříbrnou nebo bronzovou, už není tak podstatné. Hlavně že mám nějakou. Byl jsem rád už za to užší finále. Ale zároveň jsem se i v něm snažil krotit dojmy, abych se ještě mohl soustředit na zbývající hody.
Po kvalifikaci jste vyprávěl, že házíte z pomalejšího rozběhu než dřív. Jak se z pomalého rozběhu dá dohodit za 85 metrů?
Snažil jsem se, aby se rozběh plynule stupňoval. Hraju si na sektoru s pocity a jsem rád, že ve finále mi ta hra vyšla. Na sezonu jsem se připravil dobře. Ale v květnu byla zima, měl jsem nějaké problémy s achilovkami i dalšími různými věcmi. To vás trošku přibrzdí. Pak jsem musel psychicky bojovat s tím, abych se sem vůbec dostal. Že tady svoji výkonnost takhle prodám, mě fakt ani nenapadlo.
Přešťastný Vadlejch: Medaile po natrženém třísle. Oštěpaři nejsou z cukru |
Co si z celého závodu budete pamatovat nejvíc?
Asi dojmy po třetím hodu za 85. Už tehdy se mi chtělo brečet. A když potom z toho byla i medaile, ta už byla takovým bonusem. Já bych byl spokojený už jen s těmi 85 metry, i kdyby to nevyšlo na medaili. Ta je něco navíc. Že ji máme hned dva, je parádní. Zvlášť po sezoně, jakou jsme měli. Ale i díky takovým překvapením je sport krásný.
Co by trenér Veselý řekl po závodě závodníkovi Veselému?
Takhle schizofrenně rozdělené to nemám. Prostě jsem to já a nějak se rozhoduju. Občas je těžké se rozhodovat, já jsem totiž takový typ, že jak začnu o něčem moc přemýšlet, je to špatné. Hledám v sobě raději intuici, na tu víc dám. Myslím, že je úžasné, když se takhle vyvíjíte a poznáváte sám sebe.
Bronzový Vítězslav Veselý: "Už po třetím pokusu se mi chtělo dojetím brečet. A když potom z toho byla i medaile, ta už je takovým bonusem." https://t.co/NORVO3oldS
Nakopne vás dnešní výsledek k tomu chtít v kariéře pokračovat dál? Ještě rok či dva, nebo dokonce tři do her v Paříži?
Budu se snažit pokračovat v nastavení myslí, jak jsem to měl letos. Abych se tím bavil, což je klíč. Ta dlouhověkost je skrytá v tom, že vás to nesmí přestat bavit. Když lidé dělají vrcholový sport dlouho, tak často ztrácejí zájem a radost. Možná i proto jsem udělal ten krok, že jsem se zkusil trénovat sám. Hledal jsem v tom nové impulzy a výzvy. A došlo to až do tohohle bodu. Je to krásné.
Našel jste ty nové impulzy?
Našel jsem novou cestu. Člověk se neustále učí a vyvíjí. Celým tímhle rokem jsem procházel stylem, že jsem se ani jednou nepodíval do tréninkového deníku. Snažil jsem se hlavně vnímat pocity, co moje tělo chce. Nastavil jsem si trénink trošku jinak. A neslo to ovoce. Tak jsem z toho měl radost. A když máte radost z toho, co děláte, může to dopadnout i takhle.
Váš bývalý kouč Jan Železný řekl, že jste coby oštěpař se všemi vašimi úspěchy nesmírně nedoceněný. Jste na sebe pyšný, když slyšíte taková slova?
Snažím se na to vše dívat tak nějak skromně. Už od začátku, když jsem přicházel do skupiny k Honzovi, jsem nebyl talent jako jiní mladí kluci. Vždycky jsem byl spíš ten vzadu, ale snažil jsem se soutěžit sám na sebe. Ve 23 letech jsem skončil a zase začal s atletikou. Že jsem si pak kariéru prožil do 38 let, i se všemi těmi úspěchy a medailemi, za to mohu jen děkovat. Někdy si to vše promítám a divím se, jak to mohlo tak dobře dopadnout.
