Když se v roce 2008 kvalifikovala Barbora Horáčková na olympijské hry do Pekingu, bylo Marii deset let. Tehdy ještě nemohla tušit, že bude z lukostřelců první, komu se to po její mamince podaří.
„Někde v hloubi duše jsem si ale přála takhle na maminku navázat,“ přiznává. Přesto se snaží držet emoce na uzdě. „Asi si to úplně nepřipouštím stejně, jako to může vnímat okolí.“
Nechat se unést sentimentem těsně před olympiádou si Horáčková kvůli dopilování formy nemůže dovolit. A negativních emocí si během své cesty na hry užila dost.
Před třemi lety její maminka Barbora zemřela na rakovinu.
„Ty brďo, to bylo fakt hustý,“ vzpomíná dnes Marie Horáčková na dobu, kdy zůstala ve dvaceti letech s mladší sestrou na všechno sama. Veškerou aktivitu kolem lukostřelby měla do té doby s maminkou spojenou.
„Přišla jsem na trénink a celý jsem ho probrečela,“ vypráví.
„Nejhorší bylo, když jsme přijeli na závody do Ostravy, odkud mamka pocházela. Byla jsem docela v pohodě, ale pak se na mě seběhla spousta lidí a já byla zase v háji. Nastřílela jsem tam asi úplně nejhorší výsledek v životě.“
MAMINKA. Barbora Horáčková a Martin Bulíř při tréninku na olympijských hrách v Pekingu 2008.
Léčivý sport
Kvůli péči o maminku na sklonku života přestala Horáčková dbát na vysokoškolské studium, a tak zůstala na začátku následujícího akademického roku bezprizorní. Veškerou svou energii tedy vsadila do tréninku.
„Fakt intenzivně jsem najela na kondici, byla jsem třeba dvanáctkrát týdně v posilovně.“
Práci na poloviční úvazek musela vzdát, protože jí na ni nezbývaly psychické síly.
„Obrovsky nám pomohl taťka. Měli jsme okolo sebe spoustu lidí, kteří nás podrželi. Nakonec jsme si tím ale stejně musely se ségrou projít samy a myslím, že jsme to zvládly,“ vzpomíná Horáčková.
I tak trvalo rok, než se se ztrátou maminky vyrovnala. Střílela špatně, byla mentálně vyčerpaná.
„Taťka mi tehdy říkal: Už abys zaměstnala hlavu něčím jiným. Fakt to nebylo jednoduché. Ale teď už ani nevím, jak ten čas utekl.“
Nakonec to byla právě lukostřelba, která jí pomohla odrazit se ze dna. „Podobným příběhem si asi prošlo hodně sportovců, sport prostě v sobě něco léčivého má,“ soudí.
Luk jako životní styl
Navzdory tomu, že doma měla maminku olympioničku, nebyla cesta Horáčkové k lukostřelbě přímá. „Neměla jsem dané, že bych musela střílet. Vybrala jsem si to sama,“ vypráví.
Kromě lukostřelby v dětství ještě tancovala a stepovala. Chvíli také zvažovala hereckou dráhu. „Babička byla herečka, proto jsem k tomu také trochu inklinovala. Jako malá jsem si dělala kostýmy z hadrů a starého oblečení, to bylo moje dětské vyžití.“
Ve třinácti letech jí přišla nabídka ze Sportovního centra mládeže, předvoje národní reprezentace. Podmínkou ale byla plná koncentrace na luk a opuštění všech dalších aktivit.
PŘED LETY. Marie Horáčková na archivním snímku jako nadějná mládežnice
„Tancování mě bavilo a hodně mi chybí,“ říká dnes. Rozhodnutí věnovat se lukostřelbě místo všeho ostatního ale nelituje. „Zaryla se mi pod kůži, je to moje srdcovka, životní styl. Prostě všechno.“
Legolas by záviděl
Kdo lukostřelbu zná jen z historických nebo fantasy filmů, může být překvapen, jak vypadá její současná sportovní podoba. Samotný luk se tomu, jaký měl elf Legolas v Pánovi prstenů, podobá pouze funkcí.
Předně není celý ze dřeva. Střed luku je z kovu nebo z karbonu, karbonová vlákna se přidávají i do dřevěných ramen.
Všichni fantasy hrdinové by jistě ocenili také zaměřovač a stabilizátor. V zaměřovači není žádná optika, pouze tečka uprostřed. Stabilizátoru někdo říká tykadélka a slouží ke stranovému vyvážení luku a k vyvážení nátahové síly. Navíc pobírá přebytečnou energii, aby luk nepraskl.
Kromě právě popsaného reflexního luku se střílí také s kladkovým, který ale zatím ještě není olympijskou disciplínou. Původně byl vyvinut pro hendikepované střelce, má zaměřovač s optikou a díky kladkám nedrží střelec v plném nátahu celou sílu luku, ale jen poloviční nebo třetinovou.
Za zmínku stojí i průběh lukostřeleckých závodů. Nejprve probíhá kvalifikace, ve které se střílí 72 šípů po dvanácti sadách. Nyní kvůli covidové situaci střílí na jeden terč dva závodníci, jinak střílí ve čtyřech. Když mají odstřílenou sadu, jdou si společně pro šípy, zapíšou si skóre a začíná se nanovo.
A teď tě vyvedu z koncentrace
Následuje eliminace, jakési lukostřelecké play off s herním pavoukem od 1. kola až po finále, při které stojí proti vždy sobě dva střelci s třiceti šípy. V rané části eliminace si také chodí pro šípy k terči společně a spolu si zapisují body.
„Jeden zapisuje body na papír a druhý do telefonu. V normální situaci to jeden druhému podá nebo se zeptá, do čeho by zapisoval raději,“ popisuje Horáčková. Lukostřelci ale tyto prostoje často využívají k nejrůznějším strategiím, jak vyvést druhého z míry.
Marie Horáčková
„Nejčastější jsou dvě varianty. Při té první se soupeř chová strašně hrubě a úplně druhého ignoruje. Přijde k terči, zapíše si body, ani je nenadiktuje tomu druhému, hodí papír na zem a odejde,“ líčí své zkušenosti Horáčková.
„S druhou taktikou jsem se setkala u Nizozemky, která mi byla vždycky hodně sympatická, byla strašně komunikativní a pořád si chtěla povídat. Ale když jsem pak přišla na metu a měla začít střílet, zjistila jsem, že se vůbec nedokážu zkoncentrovat,“ vypráví.
„Samozřejmě jsem vyletěla ze závodu, ani nevím jak.“
Megalomanský den
Při olympijské kvalifikaci však Horáčkovou nic podobného nezaskočilo. „Ani nevím, co se ten den stalo. Prostě jsem přišla a v hlavě jsem byla nastavená, že bez letenky do Tokia neodejdu.“
Uspěla v tom, co je cílem každého sportovce: mít pod kontrolou své myšlenky.
„Podařilo se mi hlavně dýcháním zkrotit nervozitu. O co vlastně střílím, se mi vůbec do hlavy nedostalo. Jen jsem věděla, že teď chci vyhrát. V životě jsem takhle dobře nestřílela,“ říká.
Takové vypětí jí ale přece jen ubralo síly - s odstupem času. „Byl to pro mě tak megalomanský den, že jsem se z něj celý týden vzpamatovávala.“
Každý se dá porazit
Jako v každém sportu, i v lukostřelbě hraje psychická pohoda důležitou roli. „Na tréninku jde o to zpevnit tělo a zmechanizovat pohyb, udělat co nejvíckrát to samé. V závodě už je to jen o hlavě,“ sdílí své zkušenosti Horáčková.
„Je potřeba umět skousnout špatný i dobrý šíp,“ vysvětluje. „Nedávno jsem šípem ani netrefila terč. Ale takový zkrat se zkrátka občas stane. A je to o tom znovu se nastartovat a střelit desítku,“ dodává s tím, že při každém natažení šípu začíná závodník vlastně úplně nanovo.
Tuto závodní rutinu nyní předvede i na olympiádě. „V kvalifikaci chci odstřílet výsledek, o kterém vím, že ho mám v rukách,“ plánuje. „V eliminaci to pak asi už bude hop nebo trop a veliký psychický boj.“
„Všichni ladí formu jen na olympiádu a v těch nejlepších týmech mají neuvěřitelně natrénováno. Ale na druhou stranu každý se dá porazit. Podle mě to bude jen o tom, kdo vydrží mentálně,“ říká Horáčková.
Sama vydržela v situacích, se kterými se boje ve sportovním světě nedají srovnávat. Přesto se dokázala vrátit a nyní píše další kapitolu svého příběhu. Tu olympijskou.
