Josefe, jak se vám jelo na olympijské regatě?
Jelo se dobře. Byl jsem favorit rozjížďky a věděl jsem, že jak Australan, tak Artuur Peters jsou dobří v protivětru, který foukal celou dobu. Ale taky jsem věděl, že budou chcípat do finiše, tak jsem se držel za nimi a jel jsem celkem klidnou jízdu. Na metě kolem 750 metrů jsem našel dobrý záběr a tím jsem se dostal přes ně. Oni bojovali na krev o druhé postupové místo. Když jsem věděl, že mám náskok a jeden to vzdal, tak jsem si zpomalil taky a nakonec z toho byl i celkem pěkný čas.
Postoupil jste vlastně bez jakéhokoliv stresu. Nemusíte jet ani čtvrtfinále. Je to velká výhoda?
Já jsem hlavně rád, že už začaly závody. Poslední tři týdny v Japonsku byly dost nervózní. Neměl jsem moc co dělat a jak se odreagovat. I když jsem během volna chodil na ryby, tak to nebylo nic moc, i když zaplať pánbůh za to. Dvě hodiny jsem měl co dělat, jinak jsem ale byl v karanténě, nikam nesměl, bylo to na palici. Pak přemýšlíte o závodech, proč vám to nejde na tréninku, jestli za to můžou vlny, nebo jsou to jen výmluvy. Jsem velmi rád, že ta rozjížďka už je za mnou, zkusil jsem si trať a, i když ne naplno, tak jsem si zkusil i projít závodem.
Chytil jste na rybách něco?
Jasně, byli jsme asi čtyřikrát. Nejčastěji jsme chytali, jak říkali rybáři, co s námi byli: Hehehe, Fugu bakara, fugu bakara. Což znamená jenom fugu...
Což je jedovatá ryba.
Jojo, je to ryba, která se bez speciální přípravy nedá jíst. Vždycky tu rubu vzali, nekompromisně s ní švihli o palubu, aby ji zabili, protože je to invazivní druh a hodili ji zpátky do moře, ani jsme ji nemohli sníst.
Nic dalšího jste nechytili?
Pak se nám podařilo najít jiné místo, kde byly jiné ryby. Pár jsme jich nachytali, pak jsme to snědli. Eliška Vondrová, kuchařka a překladatelka, co tam s námi byla, tak nám je špičkově uvařila. Tím byla ukojená moje lovecká vášeň. Sehnal jsem jídlo, vykuchal, i když tentokrát nevařil.
Tak teď už si jen přát, aby dopadl úspěšně i ten druhý lov.
No… to by chtělo, viď?
Jaké byly při rozjížďce podmínky, co se týče větru?
Pro všechny stejné. Fouká tady vítr zprava, někdy proti, někdy do zad. Vlny se velké nedělají, což pro ty těžké lidi bývá dost nevýhoda. Vítr zprava budou mít všichni stejný, protože ta dráha je posunutá do levé části závodiště. Možná jednička má trochu výhodu před osmičkou, ale ne nijak velikou. Závodiště je regulérní.
A co to horko? Dá se v tom během závodu dýchat?
Dýchat se v tom samozřejmě dá. Nejhorší je to po dojetí. Já jsem se nejvíc vedrem trápil, když jsme jezdili nějaké vytrvalosti, kde má člověk krátkou pauzu a jede víc úseků za sebou. To jsem úplně vařil. Třeba včera jsem se musel polévat vodou, dávat si delší pauzy než normálně. Byl jsem z toho takový nesvůj. Ale ten jeden úsek naplno, to člověku ani nedojde, že je mu vedro. Spíš ho bolí svaly a soustředí se na výkon.
Kajakář Josef Dostál po vítězné olympijské rozjížďce na 1000 metrů.
Jak se dá tělo rychle zchladit?
Měl jsem nějaké chladivé ručníky a mám tady super tým. Počínaje trenérem Karlem Leštinou, pak konzultantem, který už s námi pracuje dlouho, Jerzym Dziadkowicem, přes fyzio a morální podporu jak ségry, tak Pavla Davídka; tohle je bezvadný. Oni mi vždycky přinesou třeba ručník, který je namočený v ledu. Nebo studené vody, kterými se můžu polít a je mi dobře.
V úterý vás čeká nejprve semifinále a v případě postupu i finále. Bude to složitější s ochlazováním?
Už jsem si vyzkoušel, co musím udělat, že tělo musím zchladit. I před rozhovorem jsem byl v ledovém bazénku, který je dobrý, že se člověk zchladí a vydrží to dýl než minutu. Asi je to návod na zítra, co udělat po semifinále, snad před finále.
