Ve středu ráno se opět jednou klepe. Ale no tak, Jířo, zklidni se, nabádá sám sebe. V apartmánu v olympijské vesnici vidí, jak krátkou noc po svém čtvrtém místě dospává na křesle v předsíni kanoista Vítězslav Gebas, který nechtěl ostatní svým pozdním příchodem rušit.
Víťa už to má za sebou, ten se má.
Ptejte se Jiřího Prskavce v on-line rozhovoruBronzový medailista z vodního slalomu právě odpovídá |
Ačkoliv: „Já se na ten závod obrovsky těším. Třeba ho zažiju na olympiádě jen jedinkát za život,“ povídá Jiří Prskavec.
„Jířa to zvládne,“ ujistí tréninková parťačka Kateřina Kudějová po příjezdu na kanál a snaží se provést asi tři desítky dalších českých sportovců i funkcionářů na ostrůvek u kanálu, byť organizátoři jsou neoblomní a nechtějí je tam pustit.
Tolik jich za Prskavcem přijelo: šermíři, judisté, střelci, stolní tenisté, cyklista Vakoč, tenista Rosol, mnozí další. „Nechci je zklamat už v semifinále,“ ujistí.
Ta semifinále vážně nemusím
Na startu semifinálové jízdy se uklidňuje: Je to jen sport.
Fouká, vítr lehce pohazuje brankami. Zatím nejede vabank. Pěkně pohodovou stopou až dolů, ano?
V cíli uvidí na velkoplošné obrazovce, že průběžně vede, a finále ho tudíž nemine. Následuje gejzír radosti, zaťaté pěsti, hurónský křik. Jako by právě vyhrál celou olympiádu. Jistě, toto je „pouze“ radost z postupu, ne nadarmo však říká: „Já ta semifinále vážně moc nemusím.“
Není v tom sám. Drtivý náboj olympijské bitvy doléhá na všechny zúčastněné. Každý z postupujících křepčí, takřka všichni bouchají pěstmi nadšeně do lodí. Prskavec jde dál z druhého místa, pouze slovenské mládě Jakub Grigar je rychlejší.
Přibíhá táta - trenér, nakloní se k němu z betonového okraje kanálu a gratuluje: „Super, Jířo. Zvládl jsi to úplně v klidu.“
Před závodem si syn přál vjíždět do olympijského finále až poslední, coby vítěz semifinále. Přání se mu nesplní. „Ale loni na mistrovství světa v Londýně jsem taky nastupoval předposlední a dopadlo to docela dobře,“ připomene.
Loni v Londýně vyhrál.
I letos na mistrovství Evropy na Slovensku.
Sedí na dvou trůnech a vzhlíží k tomu třetímu, nejcennějšímu.
To snad ani nebyla chyba
U trati diváci drkotají zuby, tohle je opravdu brazilská zima. Prskavec o přestávce mezi jízdami chvíli chodí, aby nezmrzl. S tátou probírají u videa v závodnickém stanu, jak jet finále. Potom si lehne na lehátko a přikryje se ručníkem. Chce zavřít oči, ale nejde mu to. „Hlavou mi pořád běhá tolik blbostí. Třeba jestli jsou ještě lidi na Lipně a dívají se, nebo jestli už jsou opilí.“
Znovu je tady, paní nervozita, ta neodbytná a nežádaná společnice. Po vodním výtahu najíždí ke startu a opět k sobě v duchu promlouvá: Ježíš, klid, vždyť to je normální závod.
Obloha nad kanálem v Deodoru je zatažená, začíná pršet, stále fouká. Časy se oproti semifinále zrychlují. Fanynky Brazilce Da Silvy tančí na tribuně sambu, i když medaile jejich oblíbenci už uniká. Brit Jo Clarke před slovinským matadorem Peterem Kauzerem vede.
„Jiri Prskavec, Czech Republic,“ oznámí hlasatel.
Na chvilku jej napadá: Možná bych měl první brány trochu pošetřit.
Jenže to prostě nemá v krvi.
„Od prvních záběrů jsem věděl, že nic jistit nechci, a začal jsem to tam docela sázet,“ bude po závodě vyprávět. Vychází mu první půlka trati, na mezičase je nejrychlejší. Teď to jen udrž..
Pak přijde levá protivodná branka číslo 13. Pošlu to tam jako v tréninku, doufá. Nepošle. Přilbou se dotkne tyče. Šťouch, dvě trestné vteřiny. Prokletá nešťastná třináctka.
„Vyšla mu blbá vlna,“ říká u trati šéftrenér Jiří Pultera.
„To snad ani nebyla chyba,“ přemítá Jiří Prskavec starší.
„A je to pryč. Má smůlu, medaile nebude,“ usoudí na tribuně maminka Marcela Prskavcová, neustále na nohou. Vždyť čtyři dosud nejlepší kajakáři mají čistý zápis.
Ale... Ono to není pryč! Ti kluci přede mnou jeli dobře, teď tedy musím něco ukázat i já sám, musím jet opravdu hustě, přikáže si.
Spodní část trati je v Prskavcově podání fantazií, ódou na vodní slalom.
Stahuje ztrátu. Už to není ani vteřina.
„Jířa je zvíře,“ křičí Pultera do vysílačky.
Vavřinec Hradilek se to vše snaží popisovat do komentátorského mikrofonu České televize. „Já byl tak v transu, já si ani nepamatuju, co jsem říkal,“ přizná exmistr světa později.
Prskavec protne cíl. Má suverénně nejrychlejší čas, ale ten šťouch ho sráží na třetí příčku, o pouhé tři setiny před Němcem Aignerem. Pozdvihne odevzdaně ruce, zatne zuby. Výraz zklamání se mu zrcadlí v obličeji.
Bez toho ťuku jsi mohl být o vteřinu a půl nejrychlejší, vynadá si.
Neuvěřitelný, já mám medaili!
Na startu je ještě jeden muž, vlastně teenager: Kuba Grigar, teprve devatenáctiletý Prskavcův kamarád, o němž slovenští vodáci říkají, že je tak trochu exhibicionista, a který poslouchá Boba Marleyho.
Přál bych Kubovi medaili, pomyslí si Prskavec. Ovšem na druhou stranu: „Je strašně mladej, může si ještě čtyři roky počkat, ne?“
Ustojí slovenský junior tlak rozhodující olympijské jízdy?
Dlouho se zdá, že ano. Na druhém mezičase dominuje. Jenže v předposlední bráně naprosto vše, co najel, zase odevzdá. Grigar je pátý a emoce v Prskavcově tváři se okamžitě mění.
Mám olympijskou medaili!
Přibíhá táta, nemluví, jen brečí. „A pak mi říkal nějaký nesmyslný slova,“ prozradí syn.
Přibíhá celá česká výprava.
A maminka, tak krásně dojatá je.
Všichni mu aplaudují, když si jde na stupně pro svoji medaili.
„Loni v Londýně i letos tady podal výkony na hranici svých možností,“ říká táta. „Jen tady měl navrch toho šťoucha. Ale on to jednou dokáže i bez něj.“
Syn pořád tiskne medaili v ruce.
„Neuvěřitelný,“ povídá. „Nedokážu teď vyjádřit pocity, ale je to úžasné. I pro tátu. Tohle je odměna pro nás oba, nejen pro mě. Vezeme domů medaili! Nádhera. A že je bronzová? Aspoň mám pořád kam jít.“
Český vodní slalom je pod pěti kruhy i letos medailový. Tak jako pokaždé od roku 1992. A v týmu se rázem spřádají euforické předpovědi: „Tak teď to bude 4 - 3 - 2 - 1.“
Čtvrtý byl Gebas.
Bronzový Prskavec.
Ve čtvrtek závodí deblkanoe.
A pak mistryně světa Kudějová.
