Že má místo pro olympijskou časovku v Riu vyjeté a jisté, považovala dlouho za stejnou samozřejmost, jako že na rychlobruslařské dráze je led. Takovou „zaručenou“ informaci loni v Richmondu přece dostala.
Od chvíle, kdy se 2. června večer dozvěděla, že všechno je jinak, žije v jakémsi podivném světě.
„Následujícího dne po té zprávě jsem ani nešla na trénink. Nechápala jsem, co se děje. Dalšího dne jsem si pro změnu naložila tím víc. Míchaly se ve mně protiklady. Hrozně těžko jsem se soustředila.“
Olympijská příprava i poté pokračovala, jak ji s trenérem dávno předtím naplánovali, při soustředění se drápala do serpentin Stelvia. Kouč Petr Novák si liboval, že jí to v horách šlape. „Jenže já si pořád opakovala: Připravuju se na něco, co dost možná ani nebude.“
Pak začala přemýšlet o startu na mistrovství republiky. A zaváhala.
„Ani ho nechci jet.“
Původně mělo jít o poslední závody před Riem. Po nich by už byl jen trénink, trénink, trénink - a odlet na olympiádu. Tak zněl plán. Když se začal sen hroutit, ztrácela motivaci do dalších startů.
Ještě že její vždy tak soutěživá povaha zvítězila i tentokrát.
Jela domácí šampionát. A vyhrála ho.
Martina Sáblíková přebírá pohár pro mistryni republiky v časovce.
„Nakopla mě i děcka od nás z klubu,“ povídá. „Snaží se, seč mohou, abych myslela na jiné věci než na Rio. Jsou samá srandička, prdelky. To je od nich bezvadné.“
Nakoplo ji toho však mnohem víc. Lidé známí i neznámí.
„Nikdy bych nevěřila, kolik jich za sebou mám. Podpora od fanoušků, od ČOV, od médií, od všech je prostě úžasná. Snad každý se mi snaží pomoci,“ vyzdvihuje. Někteří slavní čeští sportovci dokonce kvůli jejímu případu psali přímo prezidentovi MOV Thomasi Bachovi.
Také mnohé kolegyně cyklistky jí najednou vzkazovaly: Držíme ti palce, ať to s tím Riem dopadne.
Na krku se Sáblíkové houpe přívěsek, malá bruslička. Kdysi byla pro ostatní ženy z pelotonu TOU rychlobruslařkou, která poráží cyklistky, jakousi přivandrovalkyní odjinud.
„Teď věřím, že už mě berou mezi sebe. Přece jen na kole závodím nějakých devět let a v nohách taky něco mám, i když v hromadných závodech moc nestartuju.“
Nikdy v minulých letech neměla natrénováno tak moc jako letos. „Už dnes mám najeto tolik kilometrů co jindy až v září,“ hlásí.
Přípravu bude nadále směřovat k pomyslnému olympijskému vrcholu v Riu, s dalšími horskými kempy v Collalbu a v Livignu.
Pokud se jí však zeptáte, zda ve start na letních hrách ještě věří, smutně přizná: „Já vím, že naděje vždycky umírá až úplně poslední, ale... ne, už vůbec nevěřím.“
Vedle stojí trenér Petr Novák. Stejná otázka patří i jemu.
„Nevěřím. Ani já. Ale... Třeba se stane zázrak.“
Jestli se nestane, snad konečně kdosi najde odvahu, aby chlapsky pronesl: Zvoral jsem to, promiň, Martino.
Sáblíková si myslí na toto téma své, ale o tom zatím nahlas hovořit nechce.
„Ještě s tím chvíli počkám. Nerada bych teď prohlásila něco, co by mě později mohlo mrzet. S horkou hlavou se nemá nic řešit.“
Martina Sáblíková na startu republikové časovky v Hodoníně.
Slabou, či spíše žádnou útěchou pro ni je, že hodonínským triumfem si vyjela nominaci na říjnové mistrovství světa v v Kataru.
„Mistrovství světa je sice skvělý závod, jenže na něj zrovna vůbec nemám myšlenky. Nejvíc mě mrzí, že v Riu nezažiju úžasnou atmosféru olympiády. Kvůli takovým zážitkům sport děláte.“
Katar, kam to doslova i obrazně nemá tak daleko jako do Brazílie, je náhražkou na půli cesty.
A Martina Sáblíková chtěla vždycky všechno dělat naplno.
