"Nevím, co cítím. Je ve mně tolik emocí," říkal třiadvacetiletý rekordman. "Ale teď, teď chci vidět mámu!"
Když procházel kolem bazénu a osmá zlatá medaile už se mu houpala na krku, odtrhl se od parťáků z vítězné štafety a vyrazil k tribuně. Šplhal do míst, kam už předtím několikrát mával.
Za rodinou!
Gratulace. Pozdravy. Polibky. Poděkování.
Mamince Deborah daroval nazdobenou kytici, již dostal spolu s medailí. "Viděli jsme se asi minutu. Máma se rozplakala, brečel jsem já i sestra," líčil Phelps.
Zatímco se s nejbližšími radoval z pokoření olympijského rekordu, houf fotografů ho obklíčil a dokonale uvěznil u tribuny. Když se Phelps otočil od ochozů zpátky k bazénu, sejít nemohl. Fotografové ho snímali dál, neměli se k tomu, aby největšímu hrdinovi letošních her uvolnili cestu.
Ustupte, ustupte mi, ať můžu projít, naznačoval jim Phelps. Pomalu krok po kroku scházel ke kraji bazénu. A zase se připojil k ostatním ze štafety.
"Dokázal jsem něco, co nikdo jiný nikdy přede mnou, to jsem si moc přál. Ale je jasné, že bez nich, bez pomoci kamarádů, by to nikdy nešlo," pronesl Phelps.
A s ostatními znovu zapózoval, tentokrát s americkou vlajkou.
