„Jo, na tohle se nezapomíná,“ culil se Hašek chvíli po promítání v Síni slávy českého hokeje, kde se sešlo šestnáct borců, jejichž triumf už asi nikdo nikdy nezopakuje. Tedy i kdyby se Česku někdy v budoucnosti podařilo na olympiádě urvat zlato.
„Když je něco poprvé, tak je to neopakovatelné. V Naganu prvně hrály všechny hvězdy z NHL, a o to víc je to zlato nesmrtelné. Ale to neznamená, že bychom si nepřáli, aby se úspěchy neopakovaly,“ vykládal slavný brankář.
Šmehlík stál v tu chvíli jen kousek od něj obklopen velkým houfem novinářů - v Česku se objevuje zřídka. Tihle dva kamarádi, kteří spolu neválčili jen v Naganu, ale také za Buffalo v NHL, si zase připomínali krásné chvíle. Paměť jim oživil pět minut dlouhý sestřih gólových momentů mapujících čtvrtfinále s USA, semifinále s Kanadou a finále s Ruskem.
Většina fanoušků zná tyto záběry nazpamět, ale někteří ho za celých dlouhých dvacet let nezhlédli ještě ani jednou. „Neviděl jsem ještě nic,“ překvapí usměvavý Martin Straka. Je to vůbec možné? „Jsem zahlcený hokejem. Nejdřív jsem hrál, teď mám plno starostí v Plzni. Hodně známých mi volá, že to teď běží v televizi, ale já fakt nemám čas.“
I proto si záběry v Síni slávy hodně užíval. A s radostí potom přidal své poznatky.
„Viděli jste ten faul před naším čtvrtým gólem s Američany? To by dnes bylo nadoživotí. Hokej se fakt ohromně změnil hlavně v posuzování zákroků.“
„Jo, a taky mi připomněli, jak jsem před prvním gólem neuhlídal Modana. Sice to byl dobrej bruslař, ale za tohle já dneska péruju kluky v kabině.“
Setkání po dvaceti letech se nezúčastnilo šest hráčů, Jaromír Jágr totiž dorazil až po jeho oficiálním ukončení. Chyběli Roman Čechmánek, Petr Svoboda, Roman Hamrlík, Jan Čaloun, Milan Hejduk a Vladimír Růžička.
Ze zámoří naopak kromě Šmehlíka dorazil i Robert Lang, jenž tak zkompletoval silnou litvínovskou kliku, která společně s ostatními chvíli před tím navštívila hrob legendárního kouče Ivana Hlinky. Alespoň symbolicky poté od svazu dostala zlatou minci s jeho podobiznou vydanou právě u příležitosti dvaceti let od Nagana.
„Je fajn, že se můžeme takhle vidět alespoň jednou za pět let. Ale já osobně vídám průběžně většinu kluků,“ povídal Hašek, jehož propriety z Nagana zdobí Síň slávy, kam je věnoval. To Straka přiznal: „Měl jsem asi šestileté období, kdy jsem nevěděl, kde mám medaili. Nakonec ji záhadně našla maminka.“
Jak je možné ztratit tak cennou relikvii? „Několikrát jsem se stěhoval a už myslel, že je ztracená. Když se našla, tak jsem byl šťastný,“ přiznal otevřeně.
Zástupci slavné party na konci akce předali svým nástupcům, kteří se chystají na olympiádu do Koreje, skleněného slona. „Pro štěstí. Snad vám to tam vyjde. I nám tehdy nikdo moc nevěřil,“ říkal Robert Reichel směrem k Janu Kovářovi a trenéru Josefu Jandačovi. Ten opáčil: „Moc si toho vážíme a cítíme obrovskou zodpovědnost. Snad na vás alespoň trochu navážeme.“
