Doporučujeme

Olympijské kruhy | foto: AP

STALO SE 5. DUBNA: Olympiáda pro zbídačenou Belgii. Poražené Němce odmítli

  • 2
Sportovní soutěže jsou takřka všude zastaveny a vzniklé vakuum zaplňují i vzpomínky na minulost. O nich bude také nový seriál iDNES.cz. Každý den otevřeme naše kalendárium a připomeneme některou z událostí, které se v něm v historii sportu odehrály, i její souvislosti. Dnes se vracíme do 5. DUBNA 1919. Do časů, kdy se sport vzpamatovával ze dvou velkých krizí.

Svět v roce 1919 byl ještě dalece vzdálen ideálnímu místu pro zábavu a hry. Válka jako žádná jiná zpustošila Evropu, vyžádala si 17 milionů obětí a skončila teprve nedávno, 11. listopadu 1918.

Spolu s ní navíc v roce 1918 přišla i pandemie španělské chřipky a během dvou let nemilosrdného řádění si vzala dalších 50 milionů životů.

Pařížská mírová konference, řešící poválečné uspořádání světa, stále probíhala.

Ale sport, dočasně utlumený, už se opět probíral k životu.

Rytmus olympijských her byl předtím poprvé od jejich znovuzrození narušen. V roce 1916 je měl přivítat Berlín na nově vybudovaném stadionu pro 30 000 diváků, než je válka zrušila.

Ale ty další v roce 1920 určitě musí být!

A rozhodně ne v Berlíně.

Kandidatury na hostitelství her v roce 1920 přijímal Mezinárodní olympijský výbor v březnu 1912. Tehdy se přihlásily Antverpy, Amsterdam a Budapešť, dodatečně ještě Řím a Lyon, jenže definitivní rozhodnutí před vypuknutím 1. světové války nepadlo.

Po sarajevském atentátu pak už měl svět úplně jiné starosti.

Když děla utichla, přibyla mezi kandidáty americká města Cleveland, Philadephia a Atlanta a navrch kubánská Havana. Zároveň se stáhl Lyon a podpořil Antverpy. 

Což byl klíčový okamžik. 

Francie platila za vůdčí zemí v olympijském hnutí, kterému nadále vládl baron Pierre de Coubertin.

PŘEDSEDA MOV. Baron Pierre de Coubertin.

Později získaly Antverpy podporu také od zástupců Amsterdamu, zatímco dříve favorizovaná Budapešť se coby metropole Uherska, jedné z poražených válečných zemí, ocitla jasně mimo hru.

Němce a další poražené nechceme

V listopadu 1918 členové MOV vyhlásili, že Antverpy jsou jejich první volbou, pokud stále mají zájem.

Bylo to zdánlivě nelogické.

Belgie patřila mezi země válkou nejvíce postižené. Byla zbídačená, hovořilo se o velké chudobě, dokonce o hladomoru. Nezaměstnanost vzrostla na 80 procent.

Přesto ji MOV vybral.

Kromě francouzského vlivu silně zapůsobil i fakt, že pro Antverpy lobboval Gustavus T. Kirby, prezident Olympijského výboru USA, jenž se po válce stal v Belgii odpovědným činovníkem za zásobování civilního obyvatelstva. „Olympiáda v Antverpách povzbudí ducha zničené země,“ ujišťoval.

V březnu 1919 představitelé Antverp potvrdili, že o hry opravdu zájem mají. A 5. dubna 1919 jim je Mezinárodní olympijský výbor přidělil, aniž by došlo k volebnímu souboji s jinými městy. „Přidělení her do Antverp stalo se symbolem, že svět se vrací k mírovému životu,“ prohlásil Coubertin.

Ne každý však byl na nich žádoucí.

„Německo nechceme!“ shodli se funkcionáři belgického a francouzského olympijského výboru s odůvodněním, že přece patřilo mezi země, které vyprovokovaly první světovou válku - a po ní mezi mocnosti poražené.

Německo tudíž pozvánku neobdrželo. Stejně tak další poražené země Rakousko, Uhersko, Bulharsko a Osmanská říše.

Polsku pochopitelně nikdo start nezakazoval, ale omluvilo se. Právě jej příliš zaneprázdňovala polsko-sovětská válka.

A pak zde bylo sovětské Rusko. Některé prameny uvádějí, že pozvání dostalo a odmítlo. Jiné tvrdí, že prozápadně orientovaný MOV účast nové komunistické mocnosti zablokoval.

Každopádně sovětské Rusko v Antverpách nebylo a jeho sportovci měli chybět na hrách ještě dlouhých 32 let. Členem MOV byl stále představitel carského Ruska Lev Urusov a před další olympiádou v Paříži 1924 se podílel na šalamounském návrhu, aby byly na ni pozvány jak výpravy sovětského Ruska (jež se mezitím přejmenovalo na SSSR), tak výprava ruských emigrantů.

Přestože návrh údajně z administrativních důvodů v MOV neprošel, stačil k tomu, aby se Sovětský svaz urazil, nadlouho ukázal olympijskému hnutí záda a raději vymyslel vlastní propagandistické Spartakiády.

Také odvržení Němci si uspořádali celonárodní Deutsche Kampfspiele.

0:15, 0:16. Premiéra hokeje a Československa

Ale zpět do Antverp. Z dnešního pohledu byl termín, který měly na přípravu her doslova šibeniční: sedmnáct měsíců.

Základní kámen Olympijského stadionu byl Janem De Vosem, starostou města, položen až 4. července 1919. Do začátku soutěží se jej nepovedlo plně dokončit, nicméně byl provozuschopný. Architekti si s projektem příliš hlavu nelámali a částečně zkopírovali stadion, který Švédové ve Stockholmu vystavěli pro hry v roce 1912.

Budoval se i nový plavecký bazén, pro jehož tribuny využili projektanti také městské hradby.

Teprve v únoru 1920 publikovali organizátoři program soutěží. Stále mezi nimi zůstalo i přetahování lanem a pólo na koních. Zásadní změny doznal zápas, který byl poprvé rozdělen na řecko-římský a volný styl. A poprvé do programu her pronikl lední hokej.

Právě kvůli němu a soutěžím v krasobruslení se první, předsunutý týden olympiády uskutečnil na zimním stadionu Palais du Glace už v dubnu 1920. Hokejový turnaj ovládli Kanaďané, reprezentované amatérským mužstvem Winnipeg Falcons. Čechoslováci s nimi v zahajovacím zápase prohráli 0:15, potom i s USA 0:16, přesto dosáhli po výhře nad Švédy na bronz.

Kanadský hokejový tým na lodi cestou na hry:

Pro samostatné Československo šlo o premiéru na hrách, i když už v éře Rakouska-Uherska směla nastupovat výprava Čech. Se 121 sportovci byli Čechoslováci v Antverpách desátí nejpočetněji zastoupení z 29 zemí.

Hlavní část her se konala od 20. srpna do 12. září 1920. Slavnostní zahájení za účasti krále Alberta I. sledovalo 40 tisíc diváků. Ale jinak... Belgičané ani na vstupenky neměli peníze, tribuny často zely prázdnotou, ke konci her pouštěli organizátoři do hledišť zdarma školáky.

Jak psal britský reportér Allen Guttmann: „Antverpy nebyly plně připraveny, sportoviště měla daleko k dobrému stavu. Stadion zůstal nedokončen, dráha byla mizerná a po hustých deštích ještě děsivější. Belgičtí diváci projevovali malý zájem o soutěže.“

O olympijské vesnici si mohli sportovci nechat jen zdát, byli ubytováni v přeplněných školních tělocvičnách na polních lehátkách,

A dnešní genderová vyváženost? V roce 1920 mohly být ženy rády, že je vůbec nechali startovat aspoň ve třech z 22 sportů: plavání, tenisu a krasobruslení. Z 2591 účastníků her jich bylo pouze 64.

Atletiku označili funkcionáři za sport pro ženy nevhodný.

Zářil Nurmi... a Italům byla zima

Přesto to byly zároveň hry přelomové. Poprvé při nich vztyčili vlajku s pěti propojenými kruhy, tedy olympijským symbolem, který v roce 1914 vymyslel Pierre de Coubertin. Poprvé byl při zahájení her skládán olympijský slib.

Druhou českou medaili, také bronzovou, zařídilo duo Milada Skrbková - Ladislav Žemla ve smíšené čtyřhře tenistů. Ještě cennější mohli přidat fotbalisté, jenže ve finále proti Belgii narazili na anglického rozhodčího Lewise, s nímž měli neblahé zkušenosti už z minulosti.

A tentokrát to bylo ještě horší.

Nejprve uznal Belgii dva údajně neregulérní góly, potom neoprávněně vyloučil v 40. minutě československého hráče Karla Steinera... a pak už číše trpělivosti Čechoslováků přetekla. Opustili za stavu 0:2 předčasně hřiště, za což je vyloučili z celého turnaje.

Medailovému žebříčku her vládli s 41 zlatými Američané - a čtvrtí skončili s 15 zlatými Finové, startující po nabytí samostatnosti na hrách poprvé. V jejich středu zazářila hvězda z největších, 23letý vytrvalec Paavo Nurmi, třikrát zlatý a navrch stříbrný na 5000 metrů.

Nurmiho přemožitel na trati 5000 metrů, Francouz Joseph Guillemot ve válce přežil na frontě útok otravným plynem, jeho plíce však byly těžce zasaženy a lékaři mu předepsali nezvyklou terapii: vytrvalecké běhy. Vzal je za slovo, uzdravil se, ještě za války se vrátil do armády, po ní začal závodit na atletických soutěžích - a ve druhém roce své sportovní kariéry se stal olympijským šampionem.

Podivuhodných příběhů však nabídly Antverpy mnohem více: hrdinských i kuriózních.

V 72 letech se představil v závodě na běžící terč Švéd Oscar Swahn, společně se synem si vystřílel stříbro v klání týmů a stal se nejstarším olympijským medailistou všech dob.

Úsměv naopak vyvolal zápas vodních pólistů Švédsko - Itálie, ve kterém na straně Italů hrál pouze jeden hráč, protože ostatním připadala voda příliš studená, a tak vylezli ven. Za stavu 0:7 to posléze vzdal i poslední zbylý Ital.

S Itálií byl spojen také jeden z četných lapsusů organizátorů. Když nenašli při vyhlášení vítězů jedné ze soutěží nahrávku s italskou hymnou, zahráli místo toho populární píseň O sole mio.

Tou dobou už organizační výbor věděl, že s finanční stránkou her to nevypadá vůbec dobře. A tak se málokdo divil, že skončily bankrotem.

Ale Pierre de Coubertin byl spokojen. Protože: „Olympijské hnutí se po válečných hrůzách rychle probralo k životu.“


Olympijské hry Paříž 2024

Letní olympijské hry v roce 2024 se uskuteční v Paříži od pátku 2. srpna do neděle 18. srpna 2024. Francouzská metropole už OH hostila v letech 1900 a 1924. Poprvé se zde bude soutěžit o olympijské medaile v breakdance, naopak z programu byly vyřazeny karate, baseball a softbal.

Stalo se před lety