Snad jen ve Francii a Německu mají špičku tak širokou jako u nás.
Jsou tady Pavelková, Řihošková, Semerádová, Sadilová, Řepová. Do Atén pojedeme maximálně dvě.
A i kdyby tu tak dobré holky nebyly, vodní slalom je zrádný. Stačí malá chyba a je z ní velký výsledkový průšvih. Jen si vzpomeňte na světový šampionát před dvěma lety v Bourgu. Centimetrová nepřesnost v kvalifikaci mě stála celý závod.
V loděnici se teď víc uzavíráme do sebe. Nejsme konfrontační sport, nemusíme být nažhavené vůči soupeřkám, ale o to víc se soustředíme na vlastní nitro.
Ještě že přišly i teplé dny. Slunce mě nabíjí energií a dobrou náladou. Zato předtím... Když jsem se vracela z Jižní Afriky a Řecka, počítala jsem s tím, že březen u nás ještě nebude jarní. Ale bylo to mnohem horší.
Připomnělo mi to nominační závody o Atlantu 1996. Také tehdy v Budějovicích sněžilo. Ale tehdy jsme byli mladší, odolnější, neutíkali jsme přes zimu za teplem.
Teď nezbylo nic jiného než trénovat. S rizikem, že nastydneme. Vybavila jsem se dalším teplým oblečením, abych měla při dvoufázovém tréninku na každou fázi jedno. Pádlovala jsem, když chumelilo, i když byly plus dva stupně a lilo. Tehdy jsme zrovna jezdili na Trnávce, kde chybí pořádné zázemí, a převlékali se v dešti u aut.
Kromě jedné hospody tam nebylo přes oběd kde posedět. Ještě půl hodiny po odjezdu mnou ve vytopeném autě projela vlna zimy.
Ani nepamatuji, kdy jsem naposledy zašla do společnosti. Vlastně ano: začátkem března na armádní ples. Zvali nás i na otevření Sazka Areny, jenže zrovna jsem se necítila ve své kůži. Můj muž šel tedy sám.
 Kajakářka Štěpánka Hilgertová na trati |
