Jedenadvacetiletá chodkyně, studentka medicíny, prošla cílem a udělala ještě tři malé krůčky. Motala se, nohy ji neposlouchaly, byla mimo realitu. Kolem ošetřovatelé nesli dvoje nosítka s bezvládnými těly. Už by se zhroutila i Dibelková, kdyby k ní nepřistoupil pořadatel.
Sesula se pomalu na zem, lehla si, poprvé si lokla minerálky. „Mám štěstí, že je to za mnou.“ Skončila čtyřiadvacátá, čtyři minuty za vítěznou Řekyní Tsoumelekovou.
„Bylo to kruté.“ Ženy vyšly do olympijského závodu v devět ráno, v Aténách profukovalo, počasí nebylo tak vražedné. Jenže na desátém kilometru už žár rdousil. Nešlo se schovat.
Dibelková měla na hlavě čepici s látkou, která ještě překrývala krk. Po každých dvou kilometrech upila vodu z lahvičky.
Slunce, únava, dehydratace, pálící asfalt. Vytrvalostní závody Řecku jsou pro sportovcem peklem. Z ženského maratonu odstoupilo v neděli 14 závodnic, Etiopanka Gigiová už po 35 minutách zastavila, strčila si prst do krku a vyzvracela se. Nedoběhla ani maratonská královna, Angličanka Radcliffová. Také chodkyně se včera hroutily.
„Mám horkost v celém těle,“ říkala Dibelková. Mluvila trhaně, každou chvíli si sáhla za ucho, kde ji píchalo. „Nejhorší byl asfalt. Sálal a děsně pálil do nohou.“ Cítila se ve formě, zariskovala a nešla od začátku opatrně. „Chtěla jsem to zkusit. Mohlo to vyjít.“
