Havířovská rodačka Nicolette Havlová miluje cestování. „Nejraději poznávám svět stopem a po svých, se spaním pod hvězdnou oblohou nebo u místních,“ tvrdí 23letá žena. O cestě z Havířova do Istanbulu, kterou podnikla před dvěma lety, napsala knížku Pouť k branám Orientu. Na podzim ji čeká ještě delší cesta po Jižní Americe. A zase půjde sama a pěšky…
Nedávno jste se vrátila z Kanárských ostrovů. Na podzim vás čeká cesta po Jižní Americe. Nemáte chuť se na chvíli zastavit?
Kdepak! Potřebuju zase někam vyjet. (směje se)
S přítelem, který vám přibalil na cestu do Turecka plastového dinosaura jako talisman?
Sama… S přítelem jsme se rozešli. Je to se mnou asi náročné… Přežil mou cestu do Turecka, ale pak asi nepřežil psaní mé knížky. Zřejmě měl pocit, že jsem se mu málo věnovala. Je starší, v jiné životní fázi než já. Prioritou teď pro mě je plnit si sny, ne zakládat rodinu, jak si přál on. Chápu, že mé výpravy těžce nesl… A to nejen do Turecka. Když začala válka na Ukrajině, rozhodla jsem se, že nějak pomůžu. Spojila jsem se s kamarádem Albertem Fikáčkem (cestovatel, který založil dopravní společnost Gepard Express, pozn. red.). Jeho vlaky se na Ukrajinu vezla charitativní pomoc a zpátky se přiváželi uprchlíci. Tehdy jsem studovala v Anglii, takže jsem přiletěla do Ostravy, kde jsme s kamarádkou udělaly sbírku. Pak jsem odletěla na Ukrajinu pomáhat s distribucí pomoci a tím vlakem jsem se vrátila zpátky do Česka.
Celý magazín |
Zažila jste na Ukrajině dojemné okamžiky?
Nejdojemnější bylo vidět, jak se ženy na peronu loučily se svými muži. Cestou domů jsem si s nimi povídala. Vyslechla jsem si spoustu drsných příběhů… Po deseti dnech jsem se musela vrátit do Anglie dodělat školu. Bylo zajímavé, že tehdy v Anglii nikoho válka na Ukrajině nezajímala. Pro Angličany to bylo pocitově hrozně daleko. Já jsem naopak měla pocit, že to je hrozně blízko a že se mě to hodně týká.
Pomáhat druhým je krásné… Ale máte čas taky na sebe?
Asi se trochu šidím… Když jsem se vrátila z pouti, chtěla jsem si zážitky zpracovat. Ovšem místo toho jsem hned naskočila do školy, kde mě čekaly náročné zkoušky. K putování z Havířova do Istanbulu jsem se myšlenkami vrátila, až když jsem začala psát knížku, s níž jsem se docela trápila. Do toho mi umřeli oba prarodiče. A v únoru začala ta Ukrajina…
Nejsou všechny ty cesty trochu únik před sebou samotnou?
To si nemyslím… Motivací k pouti bylo spíš přemýšlet nad sebou, vnitřně se zklidnit. Ze stejného důvodu jsem si předtím zkusila terapii tmou, v níž jsem strávila sedm dní. Myslím, že vedu hektický život, protože teď, když jsem ještě mladá a nemám závazky, toho chci stihnout co nejvíc. Dělám si kurz sebeobrany a skalního lezení, snažím se učit španělsky…
Vaší knihou probleskují informace o anorexii, kterou jste prodělala v pubertě. Brala jste tu cestu jako terapii?
Do jisté míry ano. Na střední škole jsem bojovala s anorexií, na vysoké s úzkostmi. Sice jsem neměla diagnostikovanou depresi, ale cítila jsem se tak. Několik dní jsem nevylezla z postele. Bylo náročné dát si sprchu. Z toho jsem se sama nějak vyhrabala. Na půl roku jsem v rámci studií odjela do Austrálie. To mi pomohlo. Úplně jsem se tam přenastavila.
Co vám pomohlo?
Ty stavy úzkosti mě podle mě přepadly proto, že jsem byla někde, kde jsem být neměla – myslím tím právě Anglii. Necítila jsem se tam dobře. Vlastně jsem tím pobytem ubližovala sama sobě. Když jde člověk delší dobu proti sobě, pak se to asi musí negativně projevit. Jsem jinak extrovert, ale tam jsem měla strach, že někoho potkám. Nepoznávala jsem se. Nevěděla jsem, jak s tím pracovat. Neustále jsem z té Anglie utíkala. Když jsem měla možnost, vrátila jsem se aspoň na pár dní domů do Havířova. Nebo jsem jela kamkoli jinam, jen abych tam nemusela být. Tohle byly úniky stoprocentně. Austrálii jsem měla naplánovanou už delší dobu, takže jsem tam odjet musela, byť jsem z toho vzhledem ke svému duševnímu stavu měla velké obavy. Říkala jsem si, že to je tak daleko, že odtamtud už těžko uletím někam, kde mě někdo utěší. Bála jsem se, že pokud se tam budu cítit stejně blbě jako v Anglii, že to tam nepřežiju. Doslova… Říkala jsem si, že bude důležité, jak si to tam nastavím.
Takže?
Plánovala jsem, že se tam budu potkávat s lidmi, se kterými mám něco společného. Tenkrát mě hodně bavilo lezení, takže jsem se na sociální síti přihlásila do skupiny, s níž jsem si začala psát. Ještě než jsem tam dorazila, už jsem tam vlastně měla přátele. Ti mi pak hodně pomohli. Od té doby se ty úzkostné stavy neozvaly. Ale mám velký strach, že se zase ozvou, protože pořád nevím, jak s nimi pracovat. Myslím, že v Austrálii jsem prostě jenom měla štěstí.
Co návštěva nějakého odborníka? Terapeuta?
Terapii jsem zkusila, ale ne dlouhodobě. Až to zase přijde, budu to muset řešit…
Zaujala mě ta terapie tmou. Jak to probíhalo?
To byl rok 2019, byla jsem v prváku na vysoké. Chtěla jsem si to v té tmě nějak v hlavě srovnat. A právě tam mě napadlo, že bych mohla jít pěšky do Istanbulu. Jenže tenkrát jsem na to nenašla čas, protože jsem přestavovala dodávku, v níž jsem pak v Anglii půl roku bydlela. Říkala jsem si, že jsem asi blázen, protože v té Anglii už to mám i tak složité, a ještě se izoluju v dodávce. Ptala jsem se sama sebe, proč si to dělám.
A…?
Nevím, když si vezmu něco do hlavy, těžko pak tu myšlenku opouštím. V té době jsem se svěřila kamarádkám se svými problémy, omluvila jsem se jim, že právě proto jsem na ně neměla čas. A ony mě pochopily. To mi taky pomohlo. Po půl roce v dodávce jsem odjela na půl roku do Austrálie, kde jsem bydlela v domě se dvěma Francouzkami, které skvěle vařily, takže jsem hodně přibrala. (usmívá se) Po druháku jsem si dala rok pauzu, abych se dala úplně dohromady. Měla jsem plán, že půl roku věnuju stáži a další půlrok půjdu pěšky z Havířova do Istanbulu. Jenže mi to zhatil covid. Takže když jsem tam vyrážela v roce 2021, už jsem to nezamýšlela jako duchovní cestu, na níž bych rozjímala nad svým životem, nýbrž spíš jako dobrodružnou výpravu, protože jsem měla pocit, že už mám v hlavě jasno, byla jsem docela v pohodě.
Co vám ta cesta dala? Co vás naučila? Co jste se díky ní dozvěděla o sobě?
Neodcházela jsem s nějakým konkrétním problémem, takže jsem měla prostor vnímat a přijímat tam úplně všechno. Zjistila jsem třeba, že neumím řešit krizové situace. A došlo mi, že nejsem úplně čistá, ale že někdy třeba kalkuluju, a přesto si všechno obhájím, protože člověk si dokáže obhájit prakticky cokoliv. Ale přijala jsem se taková, jaká jsem.
Jaká?
ProfilNicolette Havlová (23) Pochází z Havířova. Je začátečnicí v dálkových trecích a cestování nalehko s ultralight výbavou. Navštívila bezmála 40 zemí světa na všech obydlených kontinentech. Má zkušenosti s průvodcováním v horách, ale také s životem ve vlastnoručně přestavěné dodávce. Několik let strávila v zahraničí, konkrétně v Anglii a Austrálii, kde vystudovala obor marketing. Vyšla jí knižní prvotina s názvem Pouť k branám Orientu. |
Sobecká… Tenkrát jsem měla vztah, ale přesto jsem se na tu cestu vydala… Teď chci prostě dělat věci, co mě baví. Chci lidem ukázat, že jít někam pěšky jim může pomoct. Třeba si řešit svoje pochyby a otázky, protože jste na cestě sám, máte čas věnovat se sobě, soustředit se na svoje myšlenky. Řešíte vlastně jenom to, co budete pít a jíst a kde budete spát. A mnohé problémy, které vás třeba doma trápily, vám najednou přijdou malicherné nebo mnohem menší. Vidíte je jakoby z nadhledu. Anebo si na ně ani nevzpomenete… Soustředíte se na tady a teď, což je strašně uklidňující… Chtěla jsem lidem ukázat, že pokud je to láká, pak to jde. Neudělala jsem nic velkého, jen jsem šla dlouho sama pěšky do neznáma. Zvládne to úplně každý, stačí jen silná motivace…
Píšete tam moc pěkně o změněné optice vnímání světa a skutečnosti. O tom, že na cestě máte zúžený pohled na svět, jako byste si blízké okolí ještě více přitáhla objektivem a na ten velký svět kolem sebe se přestala soustředit, protože vám připadá nesmírně vzdálený.
To bylo až neskutečné! A taky velmi osvobozující. Najednou si všímáte detailů, které jste předtím přehlíželi. Třeba toho, kde jsou hnízda a že každý druh ptáčka nejen vydává jiné zvuky, ale také jiným stylem létá. Koukáte, jak se tomu s červenou hlavičkou s každým nádechem nafoukne bříško. Vidíte, že tamhle je mraveniště a že tahle včela opyluje už třetí květ. Vnímáte bláto pod nohama nebo to, jak křupe písek, chůzi, sebe, vlastní dech… Toto vše jsem si uvědomovala ještě mnohem víc v druhé části své cesty.
Proč?
Až poté, co jsem přestala řešit sbírku pro české vesnice v Banátu. Do té doby jsem se totiž snažila být aktivnější na sociálních sítích, dělala jsem reporty, aby se vybralo co nejvíc peněz. Když jsme sbírku uzavřeli, uvolnila jsem se, protože najednou jsem šla jenom kvůli sobě. Mohla jsem se soustředit jen na svoje putování. V Bulharsku jsem potkala Svili – štěně, co mě doprovázelo tak dlouho, až jsme svou cestu spolu spojily natrvalo. Díky ní jsem se naučila zpomalit. Předtím jsem pořád někam pospíchala. Na začátku cesty jsem totiž měla zdravotní potíže, hlavně s nataženou achilovkou, musela jsem pár dní odpočívat, a tak jsem se pak snažila to manko dohnat. S tím psem kolem sebe jsem si uvědomila, jak je to zbytečné. Že klidně stačí některý den ujít pět kilometrů, ne třicet, jak jsem plánovala. Nakonec jsem měla průměr na den pětadvacet. No a co? S nikým jsem přece nezávodila.
Putovala jste 104 dny. Kolik vážil váš batoh?
Zhruba dvanáct kilo. Záleželo na tom, kolik jsem v něm měla jídla a vody.
Co vám na cestě chybělo? A co se ukázalo jako skvělá volba, že jste měla?
Všechno mělo smysl, protože jsem dlouho zvažovala, co si zabalím. Za zbytečnost třeba pokládám solární panel. Měla jsem představu, že si to hodím na batoh a cestou mi to nabije mobil, ale tak to nefungovalo, takže jsem to používala na zpevnění zad. (směje se) Jinak jsem to osekala, jak to šlo. Ještě doma jsem třeba vyhodila holítko na nohy. (usmívá se) A co mi tam chybělo? Nic. Snad jen tejpy, kterými jsem si zpevňovala achilovku a svaly. A magnesium proti křečím. To jsem neměla, ale obojí šlo v pohodě koupit v lékárně.
Na cestě jste řešila nejen hmotnost batohu, ale i svou… Udržela jste si ji?
Zhubla jsem asi pět šest kilo, vzhledově to vypadá ještě víc, protože jsem shodila tuky a nabrala svaly.
Slyšel jsem, že anorexie se podobá alkoholismu v tom, že se nedá vyléčit…
Vím, čím si to vyvolávám, a už jsem se naučila s tím pracovat. Třeba se mi to přihodilo v Austrálii – začal covid, takže nebyla škola. Lezla jsem s kamarády po skalách, surfovali jsme, do toho jsem běhala. Měla jsem neustále pohyb. A tak jsem si řekla, že bych mohla k tomu i jíst zdravěji. To je pro mě nebezpečná kombinace. V jejím důsledku se začnu až moc kontrolovat. Vnitřní hlas mi říká: „Teď jsi zhubla, vypadáš dobře, když ještě něco srazíš, budeš ještě hezčí…“ Ale zároveň mi v hlavě svítila kontrolka: „Sportuješ, takže tělo potřebuje pořádné živiny!“ A vzpomněla jsem si, jak to vypadalo, když jsem anorexií trpěla…
Jak?
Lhala jsem, stejně jako ten alkoholik si to nechcete přiznat, nalháváte sobě i blízkým, že je všechno v pořádku. V rodině jsem chtěla vařit, abych měla kontrolu, co do toho dávám. Když přišli rodiče domů, nachystala jsem jim jídlo a tvrdila, že už jsem jedla. A samozřejmě že jsem nejedla. Denně jsem vypila tři čtyři litry vody, abych ten hlad zahnala. Jedla jsem psyllium, což je vláknina, která má minimum kalorií a tělo zasytí. Věděla jsem, kolik kalorií má jablko. Chtěla jsem jíst méně než tisíc kalorií denně. A do toho hodně sportovat. Tenkrát jsem se k tomu nikomu nepřiznala. Předstírala jsem, že hubnu nahodile, aby mi to nikdo nezakázal. Ale když jsem byla v Austrálii, dostala jsem z těch náznaků strach. Volala jsem rodičům a poprvé jim ten problém nastínila. Trochu jsem se tím sichrovala, aby se mě občas zeptali, co jsem měla k jídlu, protože jinak se mi to zase mohlo úplně vymknout z rukou. Po měsíci jsem se z toho dostala. Už jsem jídlu nevěnovala přehnanou pozornost.
V knize popisujete, že se vám to na cestě stalo taky…
Zase se ty stavy přiblížily… Vlastně nevím, jestli se to dá vyléčit. V těch sedmnácti mě máma dovedla k praktikovi a ten mě chtěl poslat na psychiatrii, pokud nezačnu normálně jíst. Tam jsem pochopila, že už jsem se dostala hodně přes čáru… Začala jsem ovšem jíst hlavně kvůli sobě. Jako hubená nebo spíš vychrtlá jsem byla neustále unavená a podrážděná. Všechno jsem viděla černě, vůbec jsem se nesmála. Neměla jsem menstruaci, vypadaly mi vlasy. Měla jsem modré rty a nehty, ačkoliv bylo venku teplo. Vypadala jsem, že jsem v dezolátním stavu. Jak fyzicky, tak i psychicky… Začala jsem jíst, dokonce se přejídat. A pak jsem to zvracela, takže se to plynule proměnilo v bulimii. Ale to naštěstí rychle odeznělo. A pak už jsem se ustálila…
Myslíte, že vám tehdy šlo o život?
Měla jsem 172 centimetrů a 37 kilo… Nevnímala jsem to tak, ale asi ano. Selhání orgánů asi může nastat, když tělo dlouhodobě tak trápíte…
Mluvila jste o touze po dokonalém těle jako o motoru té nemoci. Kdy se to zlomilo a už jste si nepřipadala krásná, nýbrž jste se viděla realisticky, tedy že jste kost a kůže?
Až zpětně… Když jsem měla sedmatřicet kilo, přišlo mi to hezké a šla bych s váhou klidně ještě dolů. Odevšad mi lezly kosti. Vypadala jsem, že se každou chvíli zhroutím. Ale stejně jsem chtěla dál hubnout. Všichni kolem mě mi připadali tlustí. I ti normálně štíhlí a vysportovaní. A když se na mě na ulici někdo divně podíval, jako že jsem vychrtlá, vysvětlila jsem si to tak, že mi prostě jen závidí dokonalou figuru.
Co na to říkali rodiče? Neměli o vás strach?
Určitě se trápili a měli o mě strach. Proto mě taky máma vzala k doktorovi. Někteří lidé s poruchou příjmu potravy bojují celý život. Naštěstí jsem v tom byla jenom dva roky. Dnes jídlo zvládám v pohodě. Na té cestě se to objevilo jen sporadicky, bylo to vlastně jen pár myšlenek, které jsem byla schopna zahnat.
Co bylo nejkrásnějším okamžikem vaší cesty?
Třeba setkání s paní Annou. Jako první mě vzala k sobě domů a pohostila. Mile mě to překvapilo a vážila jsem si toho ještě víc, protože se to stalo na Slovensku, kde je pohostinnost lidí o poznání menší než třeba na Balkáně. Mimochodem v Česku na tom nejsme líp. Přijde mi, že čím víc jdu na východ, tím mají lidé méně, ale jsou vřelejší. Jsou asi zvyklejší žít v komunitách a pomáhat si. Kdežto my jsme rozdělení… Další krásný okamžik – Banát. Po těch dlouhých týdnech, co jsem šla pěšky, jsem najednou měla pocit, že jsem zase doma. A třetí vrchol byl, když jsem potkala štěně Svili. Toho, že mi lidé na cestě byli nápomocní, si velmi cením. Jako symbolickou odměnu jsem jim všem poslala pohlednici z cíle v Istanbulu. A paní Anně chci na Slovensko donést knížku. A ještě Tomášovi, mladému horalovi, který mi hodně pomohl v Nízkých Tatrách, kde jsem musela několik dní přečkat přestávku kvůli poraněné achilovce.
To, že vás během cesty tolik místních pozvalo domů, svědčí o tom, že to s námi lidmi ještě není tak beznadějné. Ale asi to bylo i díky tomu, že jste mladá žena. Muže by nejspíš opuštěná stařenka domů nepozvala…
V tomto ohledu mám jako žena výhodu. Ale zase mi na cestě hrozí víc nebezpečí. Třeba v Bulharsku mě pronásledoval chlap a bylo to hodně nepříjemné. Šla jsem po silnici a on u mě zastavil. Začal se mě vyptávat, jestli jdu opravdu sama a kde dnes budu spát.
Co jste mu řekla?
Vymyslela jsem si příběh, že jdu do vesnice, kde mám kamaráda z vysoké školy. Odjel, ale už na mě čekal v té vesnici, aby viděl, jestli se tam opravdu s někým setkám. Nakonec jsem se toho stalkera zbavila, ale než se mi to povedlo, cítila jsem strach a úzkost. Mám bohužel jednu negativní zkušenost s mužem, kdy se mi utéct nepodařilo… A v tom Bulharsku se mi to trauma vrátilo…
Napadl vás kdysi muž, a přesto jste se sama vydala na dalekou cestu…
To první setkání s mužem, který mi ublížil, se stalo v Ostravě. Takže patnáct kilometrů od domova v Havířově. Bylo mi sedmnáct… Kdybych se na to ohlížela a zakázala si cestovat, tedy dělat, co mě baví, pak bych vlastně umožnila tomu muži pořád mi způsobovat bolest… Nechci žít ve strachu a být kvůli tomu stále zavřená doma… Nechci mu umožnit, aby mi zničil zbytek života. Navíc už umím základy sebeobrany. Dnes vím, že jsem tu situaci v Bulharsku měla řešit jinak. Byla jsem totiž oběť, která utíkala. Ve vesnici, kde byli i další lidi, jsem měla toho muže konfrontovat s tím, co dělá, a říct mu, že si nepřeju, aby v tom pokračoval. Případně to říct dalším lidem nebo zavolat policii. Možná jsem to zbytečně moc hrotila, ale mám zkušenost, že když vám intuice napovídá, že by něco mohlo být nebezpečné, je dobré ji poslechnout.
Nahlásila jste tenkrát tu událost v Ostravě?
Ne… Hodně jsem s tím bojovala, ale nikomu jsem se dlouho nesvěřila, podobně jako s tou anorexií… Až když mi bylo jedenadvacet, řekla jsem to mámě. Prala jsem se s tím několik let. Bojovala jsem s úzkostmi. A ty pramenily asi právě z toho, že jsem to dlouho držela v sobě. Dokonce mě nějakou dobu napadaly myšlenky, jestli si za to, co se stalo v té Ostravě, nemůžu sama… Obviňovala jsem se… Pořád je to pro mě velmi citlivé téma… Možná se kvůli tomu přece jen na odborníka obrátím. Ale zatím jsem nenašla empatického terapeuta… Radši jsem zkusila terapii tmou nebo jsem si to řešila při těch dálkových pochodech a poutích. Ale nejsem si jistá, zda je to správná cesta.
Neláká vás jít příště třeba s nějakým parťákem?
Mě to baví i ve společnosti, ale pak nemám prostor si některé věci v sobě řešit. A tolik nejsem napojená na přírodu, kterou procházím, protože se povídá a tolik se nesoustředím na okolí a spousta věcí mi unikne. Jste v bublině s parťákem a přicházíte o kontakty s místními, což mě na putování velmi baví. Když jdu sama, kontakt s domorodci aktivně vyhledávám, protože nechci být pořád sama, chci si s někým popovídat a poznávat zemi i skrze lidi. Smysl pro mě mají obě varianty, ale další cestu chci jít ještě sama.
Kdy vám bylo na cestě nejsmutněji?
V Rumunsku, kde jsem jeden den řešila, zda se na to nevykašlat. Tam mi bylo hodně smutno… A jinak vlastně moc ne, byť je někdy těžké ráno vstát a pokračovat, protože občas je to už monotónní. Ale většinou když se mi ráno nechtělo, byl to pak perfektní den. Hodně záleží na nastavení v hlavě. Miluju dny, kdy se třeba vůbec nic neděje, jenom svítí sluníčko a já jsem nadšená, že se můžu procházet přírodou, usmívám se na všechny kolem a je mi skvěle… Občas asi jako každý řeším, proč jsme tady na světě. Jaký to všechno má smysl? A na cestě je mi nade vše jasnější, že si ten důvod můžu najít sama. Proto si při putování připadám tak svobodná. Tenhle vnitřní klid tam hledám… Pak vám jde totiž všechno lépe. Úplně všechno…
A co rodina?
Je mi třiadvacet… Pořád řeším, jestli je dobré mít děti dřív a věnovat se jim s mladistvou energií, nebo je mít později, až budu zkušenější. Netuším, co je správný model. Spíš bude záležet na tom, zda a kdy potkám někoho, s kým si budu schopná založení rodiny představit. Pak asi nebudu váhat, jestli do toho jít hned, nebo za pět let. Každopádně teď se připravuju na další dlouhou cestu – tentokrát po Jižní Americe. Vyrazím na začátku podzimu, protože tam akorát začíná léto a já potřebuju přejít přes Andy. Za čtyři až šest měsíců bych měla ujít 3 500 kilometrů.
