Čeští skokani na lyžích prožívají nejhorší sezonu v historii. Komu se v uplynulých slabých letech zdálo, že krize v tuzemsku kdysi tak populárního a úspěšného sportu už nemůže být hlubší, poznal, že se šeredně mýlil. A naděje na zlepšení je v nedohlednu, protože chybí to nejpodstatnější: finance a od nich se odvíjející infrastruktura. Tedy tréninkové i závodní můstky, kterých přitom bývalo po celé republice nepočítaně.
Celý magazín |
Proto nezbývá než jen vzpomínat na zlatý věk skoků na lyžích, který odstartoval před více než stoletím také v Novém Městě na Moravě. Vyhlášené středisko, proslavené hlavně díky běžcům na lyžích a v posledních letech závody biatlonistů a bikerů, žilo sportem pro odvážné muže se „skočkami“ na nohách nebývale intenzivně.
A mělo se i čím chlubit, vždyť na stavbě několika můstků se podílel vyhlášený architekt Karel Jarolímek a skákali na nich skokanské legendy – Zdeněk Remsa, pozdější trenér československé reprezentace, a jeho nejslavnější svěřenec Jiří Raška. Z místní líhně navíc vzešla celá řada sportovců, kteří na můstcích dokázali konkurovat nejen domácí elitě – ať už v severské kombinaci, nebo mezi čistokrevnými skokany.
Všechno začalo na šibenici
Pokud ale chcete poznat úplný začátek novoměstské skokanské historie, musíte kronikami prolistovat o stovky stran zpátky. Na začátku minulého století se můstky stavěly každou zimu ze sněhu vyztuženého prkny nebo zednickými kozami. Na Šibenici, pro skokany ikonickém vršku nad městem, se na jednom takovém uskutečnily 28. ledna 1912 premiérové závody. Podle pamětní knihy Sportovního klubu si v něm nejlépe vedl jistý Matoušek.
První stálou dřevěnou konstrukci postavili pod vrcholem kopce Šibenice v letech 1924 až 1925. | foto: Archiv Ivana Remeše
O rok později už Novoměstským předváděl, jak se nejlépe spustit dolů, odrazit a skočit co nejdál, pozdější norský velvyslanec v Praze a generální sekretář Mezinárodní lyžařské federace FIS Ingwald Smith-Kielland. Souboj o prvenství s ním sváděl už zmíněný Karel Jarolímek. Zdá se vám jeho jméno povědomé? Není divu, vždyť lyžař ze Dvora Králové nad Labem byl ve stejném roce jedním ze soupeřů Bohumila Hanče v tragickém závodě na krkonošském Zlatém návrší.
Později se Jarolímek stal uznávaným odborníkem na konstrukci můstků. Téhle práci se věnoval čtyři desetiletí. „Navrhl a řídil stavbu více než 400 můstků na území našeho státu i v cizině. Nebylo většího můstku, který by neprošel jeho kontrolou,“ psali v únoru 1998 o svém rodákovi v Novinách královédvorské radnice.
Ale zpátky do Nového Města, kde sněhové rampy přestávaly našincům stačit. Proto ještě před první světovou válkou začali plánovat vybudování regulérního můstku. Stavitel František Šmída už dokonce vypracoval projekt. „Byl stanoven rozpočet, vybráno místo, ale pro válečné události nebyla stavba uskutečněna,“ uvedl Jiří Kadlec v seriálu, jenž vycházel na začátku 80. let v Novoměstském zpravodaji.
V zimě můstek, v létě pole
První dřevěnou konstrukci tak místní vztyčili až na lednové závody v roce 1923 na Prášilově mezi v místní části V Trni. Lyžařští nadšenci zde skákali také v následujících třech sezonách a dokázali plachtit k 25 metrům. „Výjimečný byl můstek tím, že ho na léto vždy rozebrali, aby se mohlo obdělávat pole,“ popisoval Kadlec pro změnu v knize Zmizelé Nové Město na Moravě.
Dřevěný „skokaňák“ Šmída postavil v letech 1924 a 1925 i na Šibenici, kde se postupem času vystřídalo hned několik konstrukcí. Touha skákat dál a dál se mezitím stupňovala. Ale snahy o vytvoření místa, kde by se dolétlo za 50 metrů, oddálila další válka. Až po jejím skončení mohl architekt Jarolímek dohlédnout na stavbu své 30 metrů vysoké věže z kulatiny u Škrobárny. Rekordní výkon (62,5 m) zde poté předvedl Zdeněk Remsa, účastník zimní olympiády 1948 a pozdější kouč takzvaných „Remsa Boys“ – úspěšné party kolem Jiřího Rašky, Zbyňka Hubače či Dalibora Motejlka.
Městský rekord - 74 metrů
Jarolímek navrhl také profil můstku na Oboře, kde se v 50. letech skákalo dokonce za umělého osvětlení. Přišel však černý den – 28. květen 1958, kdy... „v odpoledních hodinách se přehnala nad městem obrovská vichřice, doprovázená smrští a prudkým lijavcem. Trvala necelou čtvrthodinu, ale stopy, které zanechala, byly hrozné,“ zapsal tenkrát novoměstský kronikář.
Vichru ve stejný den padl za oběťi můstek u Škrobárny. Tam po pěti letech vyrostla náhrada, na jejímž návrhu se radami znovu podílel Jarolímek. Na ocelovém kolosu, který vyrobili ve žďárském Žďasu, pak v letech 1964 a 1965 dominoval budoucí olympijský vítěz Raška. A Josef Kraus tady při tréninku v roce 1969 předvedl historicky vůbec nejdelší skok ve městě: 74 metrů.
Jenže slavná éra novoměstských skokanských můstků se blížila ke konci… Když na začátku 80. let poslala postupující koroze a rozpínající se kamenolom do šrotu ocelový kolos od Škrobáren a v roce 2005 zmizel také nejpozději založený areál u Pekáren, zůstaly jen můstky pro mládežníky na Šibenici. A ani tady už se kvůli jejich havarijnímu stavu pár let nezávodí.
Obora: U lesíka obora na dohled od centra nového města stál dřevěný můstek s osmimetrovou věží od začátku 50. let. Vybaven byl umělým osvětlením, skákalo se zde tedy i po setmění. | foto: Archiv Ivana Remeše
V Trni: Vůbec nejstarší novoměstský můstek s celodřevěnou konstrukcí se objevil v roce 1923 na Prášilově mezi (za dnešní Billou). Lyžařští nadšenci se sem vraceli také v následujících třech sezonách. | foto: Archiv Ivana Remeše
