Nedávný zlínský koncert s Filharmonií Bohuslava Martinů věnovaný třem hudebním velikánům potěšil nejen obdivovatele kroměřížského rodáka Tomáše Netopila, ale také mladé umělce. Kromě filharmonie na něm vystoupil mladý český klavírista Jan Schulmeister, jenž je mimo jiné absolventem Letní hudební akademie, kterou v Kroměříži začal Netopil pořádat před šesti lety.
„Snažím se naše studenty představovat i po skončení akademie a na různých místech. Loni jsem měl například vánoční koncert s Brněnskou filharmonií, kde vystoupily dvě naše absolventky,“ prozradil Netopil.
Loňská sezona pro vás byla poslední v pozici generálního hudebního ředitele Aalto Musiktheater a Philharmonie v Essenu. Jak se vám teď daří?
Celý magazín |
Velmi dobře. Je to hezké období plné koncertů u různých orchestrů u nás i v zahraničí a častějších návratů domů. Po dlouhé době můžu zažít podzim v Kroměříži. To se mi téměř deset let nedařilo.
Mrzí vás, že jste německý orchestr opustil?
Teď už ne, to jsem si odžil minulý rok, který byl pro mne závěrečný. Navíc to bylo hodně intenzivní pracovní období, ve kterém jsme nahrazovali mnoho koncertů a operních produkcí ještě z covidu. Už tehdy jsem se na odchod mentálně připravoval. Teď je to pro mne uzavřená kapitola, ale můžu vám přiznat, že se už velmi těším na naše společné dubnové koncerty.
Je deset let na jednom místě v dirigentské profesi dlouhá doba?
Ano. Speciálně dnes je u dirigentů trend střídat šéfovská místa častěji. Pro mne to byla radost a po dvojitém prodloužení mé smlouvy během deseti let i potvrzení našeho silného hudebního pouta. I tak si myslím, že nastal čas jít dál, a jak se říká, čelit novým výzvám.
Co vás tam tak dlouho drželo?
Kvalita orchestru a celého pěveckého ansámblu, prostředí filharmonie, zázemí i spolupráce s operním intendantem. Jako generální hudební ředitel jsem s ním úzce spolupracoval, řešili jsme spolu veškeré hudební projekty a vymýšleli dramaturgické plány. Odešel jeden rok přede mnou, to byl další důvod, proč jsem necítil potřebu dále zůstávat.
Dá se srovnat německé prostředí s tím českým?
To je úplně jiné, hlavně ve stylu práce. Essenský orchestr se věnuje službě městu a hraje operu i symfonické koncerty. To v Česku vůbec neznáme. U nás máme systém operních orchestrů, které se věnují pouze opeře, a pak symfonických orchestrů, které zase koncertují nejen ve svých městech, ale i v celém kraji a na různých festivalech u nás i v zahraničí.
V sezoně 2025/26 se stanete novým hudebním ředitelem a šéfdirigentem Pražských symfoniků. Bude to jiná práce?
Bude to pro mne koncentrovanější úkol, protože půjde o symfonický orchestr. V Essenu jsem se ve srovnání musel zabývat z velké části i operou. K Pražským symfonikům mám navíc velmi blízký vztah. Byl to první orchestr, s nímž jsem natáčel pro firmu Supraphon, točili jsme spolu i cyklus Má vlast a zažili jsme spoustu nádherných koncertů. Je to pro mne v jistém smyslu návrat, na který se moc těším.
Co s nimi chcete odehrát?
Všechno! Mám opravdu chuť do spousty krásné hudby, která by orchestru slušela. Musím ovšem své představy usměrňovat a mít neustále na paměti, v jakém prostoru jsou Pražští symfonikové doma. Je to krásný sál Smetanovy síně Obecního domu, který známe z každoročního zahájení Pražského jara. Tomuto sálu sluší velká symfonická díla vrcholných romantiků, ale určitě i hudba 20. století a v mých plánech je i hudba klasicismu.
Než se začnete naplno věnovat tomuto orchestru, co vás čeká?
Během dvou nadcházejících sezon budu takříkajíc na volné noze. Čeká mne ale spousta krásné práce, setkání s novými orchestry i s těmi, které znám, ale neměl jsem kvůli vytížení v Essenu čas se za nimi vrátit. Například před několika týdny jsem se po 19 letech vrátil ke Slovenské filharmonii, byl jsem na hostování v Monte Carlu a Montrealu. Pak návrat do opery v Hamburku. Mezi další operní návraty patří letos také nové nastudování opery Rusalka v Národním divadle v Praze, kde jsem působil jako šéfdirigent. Další hostování v Americe, Tokiu, Sydney, Oslu, Římě, Hongkongu, Ženevě, Vídni a Kroměříži.
Pro vás je asi hodně důležitý prostor, v němž hrajete. Jak vám vyhovuje Kongresové centrum?
Myslím, že v prostředí České republiky je Zlín jedinečný v tom, že má nový koncertní sál. Víme, že o svůj sál bojuje Brno, Ostrava, Praha začíná novou koncepci koncertního sálu také připravovat. Ale jedině ve Zlíně se to podařilo. Myslím, že pro symfonické koncerty a potřeby Zlína je to opravdu výborný počin. Sál je jedinečný, důležitý a je to vlastně kvalitní hudební nástroj, ve kterém může hudba zaznít opravdu tak, jak by měla. To se mnohdy v ČR neděje. Jsou orchestry, které musejí dělat různé kompromisy, co se sálů týká. To ve zlínské filharmonii není zapotřebí.
Před lety jste říkal, že se nepovažujete za světovou dirigentskou špičku. Už se to změnilo?
Nemám to rád. Pro mne je hudba něco ne úplně měřitelného. Je to citový a emoční stav a já jsem dalek jakéhokoli obecného hodnocení a posuzování.
 Tomáš NetopilStudoval hru na housle na konzervatoři v Kroměříži a dirigování v Praze. Je hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie, deset let byl generálním hudebním ředitelem essenské filharmonie, je uměleckým ředitelem Letní hudební akademie Kroměříž. Účinkoval v Saské státní opeře, Vídeňské státní opeře, nizozemské opeře nebo Velkém divadle v Ženevě. Spolupracoval s mnoha renomovanými orchestry po celém světě. |
Koho vy považujete za úspěšného?
Mám rád spoustu hudebních osobností, které jsou mi blízké nebo mne inspirují a dodávají mi novou energii, a to nejenom ze světa klasické hudby. Ale z těch osobností mé profese bych zmínil Karla Ančerla (český dirigent, pozn. red.), Václava Talicha nebo amerického dirigenta Davida Zinmana.
Do kroměřížské hudební akademie se hlásí hudebníci od 17 let. Když jste byl v jejich věku, napadlo vás, že budete vystupovat po celém světě?
Věděl jsem docela brzy, že hudba bude mým posláním, že je pro mne zcela zásadní. Studoval jsem housle, které mne časem přivedly k dirigování. To jsem dále studoval a to mi také umožnilo další profesní postup, díky němuž jsem se dostával na vysněná místa, která jsem si právě ve věku našich studentů snad ani nedokázal představit.
Studenti mají ve vás důkaz, že je možné být velmi úspěšný.
Nejen ve mně, ale i v lektorech, kteří na akademii učí. Jsou fantastičtí nejen proto, že jsou vynikající ve svém oboru, ale i v tom, že se dokážou se studenty podělit o to, co umí, aby měli šanci být stejně dobří jako oni. Což není běžná věc. Na naší akademii tuto možnost dostávají studenti opravdu z první ruky.
Je to pro ně důležité?
Absolutně. Je to pro ně alfa a omega. Kdybych mohl, tak bych akademii rozšířil třeba na tři týdny, aby si ten čas strávený s lektory užili ještě víc. Ale jsme limitovaní časem. A je skvělé, že se tato akademie vůbec daří. Nebylo by to možné bez velké podpory a nasazení celého týmu lidí, kteří se akademii věnují.
Vidíte mezi studenty talenty?
Vidím tam obrovský potenciál. Třeba náš letošní laureát, klavírista Adam Znamirovský, vyhrál v září mezinárodní soutěž Concertino Praga. Zpěvačka Bella Adamova, naše absolventka, byla popsána v časopise BBC Music Magazine jako vycházející světový talent.
Je dnes mezi mladými hudebníky větší konkurence než před dvaceti třiceti lety?
Přijde mi, že na jednu stranu je velké množství vynikajících mladých hudebníků, ale na druhou také velké množství průměrných až podprůměrných. A svět je daleko dynamičtější než dříve. Člověk musí opravdu vědět, co chce, čemu se chce věnovat. Protože i klasická hudba dostává rány ve smyslu různých modifikací, laciného zpřístupňování a fúzí, jen aby se zavděčila divákovi a aby se naplnily sály. My musíme neustále dávat pozor a publikum zušlechťovat, ale ne způsobem laciným a jednoduchým. Musíme se snažit, aby se mladí posluchači naučili vážnou hudbu poslouchat.
Myslíte, že za dvacet let bude klasická hudba jinde? Může tam například zasáhnout umělá inteligence?
Ne, v tomto oboru se to nedá ničím nahradit. Hudba je segment, který nepodléhá vývoji. Můžeme říct, že pekárna nebo výrobna aut se dá zautomatizovat a za méně vynaložených peněz můžeme udělat víc. Ale v kultuře toto neplatí. Tam se nedá nahradit ani čas lidské práce a přípravy. Ekonomové tomu říkají Baumolova choroba – to je segment, který nikdy nebude levnější, vždy bychom do něj měli investovat stejné procento peněz. Aby se člověk naučil hrát na hudební nástroj a ovládat ho tak, že bude předávat tuto krásu dál, to se nedá urychlit a dnes ani nahradit umělou inteligencí.
