S usměvavým padesátníkem Robertem Hartem se setkávám v prostoru útulné kavárny na Vinohradech. V tamějším sboru Církve bratrské začal před několika měsíci působit jako kazatel, když se sem po šestnácti letech přesunul z pražského Šeberova. Jeho životní příběh však nejprve mířil ke kariéře středoškolského profesora českého jazyka a dějepisu. Pražský rodák si svou cestu ke křesťanství vyšlapal až během studia na vysoké škole a po dlouhých intelektuálních debatách v pražských hospodách.
Celý magazín |
Čím jsou pro vás z pohledu kazatele velikonoční svátky?
Různí lidé vnímají Velikonoce různými způsoby. Pro mě Velikonoce souvisí hlavně s křesťanskou tradicí, která navazuje na starozákonní událost, Mojžíšovo vyvedení izraelského národa z otroctví v Egyptě. V tomto kontextu se odehrávají i velikonoční události, které mají klíčovou roli v křesťanské víře. Na Velký pátek si připomínáme Ježíšovu smrt na Golgotě, která je křesťany vnímána jako oběť smíření a otevírá cestu zpátky do Boží náruče. Po ukřižování přichází Zmrtvýchvstání, kdy Ježíš překonává největší mocnost, která vládne lidskému životu, tedy Smrt, která tak nemá poslední slovo v životě nikoho z nás.
Jak vypadá příprava na velikonoční svátky ve vašem společenství?
Ve sborech Církve bratrské, do které patřím, bývají zvyklosti různé. U nás v Praze začínáme tradiční bohoslužbou na Velký pátek. Dopoledne pak máme velké setkání všech pražských sborů, které se odehrává každoročně už více než sto let. U nás na Vinohradech pak máme ještě kratší bohoslužbu večer, kdy čteme pašije, což je biblický příběh Ježíšova utrpení. V neděli přichází slavnostní část, kdy při ranní bohoslužbě oslavujeme Vzkříšení. V některých sborech mají také tradici setkat se při východu slunce na nějakém hezkém místě, kde vzdávají Bohu díky modlitbami.
Co mohou Velikonoce nabídnout naopak člověku, který se členem žádné náboženské obce necítí?
Věřím, že poselství o Ježíši Kristu. V křesťanském pojetí je člověkem a zároveň Bohem, který vstupuje do našich rozbitých a komplikovaných lidských životů. Nečeká někde daleko, až se společnost a člověk sám dá do pořádku, ale vydává se do naší bolestné reality se vším všudy. Včetně dobrovolné smrti na kříži, kterou ve starověku podstupovali nedobrovolně jen otroci.
Jak už jste zmínil, Velikonoce ze své podstaty silně vycházejí z náboženské tradice. V médiích však často slyšíme, že Česko je nejateističtější stát v Evropě. Odpovídá tomu vaše zkušenost?
Pokud myslíme ateismem popírání všeho, co přesahuje náš hmatatelný svět, nemyslím si, že česká společnost je ateistická. Takových lidí je skutečně velmi málo. Naopak těch, kteří nějak spirituálně hledají, je většina. Tady v Praze je situace odlišná tím, že jsme kosmopolitní město, v mnohých ohledech liberální a překvapivě také spirituálně otevřené a hledající. Jiná věc je, jak moc se dnešní lidé chtějí poutat k určité náboženské tradici a církvi jako k určitému typu instituce. Hlavním úkolem církve je však pečovat a naslouchat hledajícím a odpovídat na jejich otázky, i když si je kladou způsobem a jazykem, na který nejsme zvyklí. My je můžeme na jejich cestě pouze doprovázet.
Jaká je situace konkrétně ve vaší církvi?
Z mé zkušenosti v dnešní době přibývá lidí, kteří touží nechat se pokřtít a žít v nějakém církevním společenství. Církev bratrská je také podle sčítání lidu náboženskou obcí, která se nezmenšuje. Jsme za to vděční.
