„Jsem ten typ člověka, který jezdí od cedule k ceduli a dál ne,“ přiznává s úsměvem. „Je v tom trocha nadsázky, samozřejmě cestuju s rodinou na dovolenou, ale když můžu, tak si mezi těmi svými cedulemi zůstanu.“
Jak se ke starým obrázkům z Vratislavic, po německu Maffersdorfu, dostal? „Asi před deseti lety dělal jeden známý srovnávací snímky Liberce a Liberecka. Byl to starý pán, rozhodl se, že už toho nechá a jestli prý nechci jeho archiv. Souhlasil jsem. Postupně mne to úplně pohltilo,“ vzpomíná.
Kopie pořizuje u lidí doma
Začal se tedy pídit po dalších snímcích. „Zkoušel jsem to přes známé a protože všichni známí mají zase své známé, okruh se rozšířil. Po starých snímcích musíte jít jak ohař, který chytil stopu. Je třeba lidi upomínat, volat jim. Jakmile stopa vychladne, už se k ní nikdy nevrátíte,“ dodává.
Staré snímky následně přefotografovával a začal dávat kolekci řád. „Zkoušel jsem je digitalizovat za pomoci skeneru, ale nebylo to úplně ono. Používám tedy digitální fotoaparát na stativu, který lze připevnit třeba k desce stolu. Stává se totiž třeba, že někteří lidé nechtějí dát fotky z ruky, tak vezmu zařízení s sebou a přímo u nich pořídím kopie. Mimochodem, nejhůř se přefocují snímky na lesklém papíře,“ zmínil.
Poté je potřeba záběry v počítačovém programu upravit: srovnat, oříznout, vyčistit a tak podobně. „Lze říct, že na každé fotce je tak dvacet minut práce,“ soudí Marčák. Nejlepších fotek má asi osm set a kdyby započítal ty v horší kvalitě a ne s tak atraktivními pohledy, činila by celková cifra zhruba patnáct set až dva tisíce.
Fotky směňuje s jinými sběrateli
„Čím víc máte fotek, tím víc toho seženete – můžete směňovat. Je to taková vstupenka do světa sběratelů. Sbírám cokoliv, co se namane. Když mi třeba někdo půjčí album, v němž jsou čtyři snímky z Vratislavic a třeba padesát z Liberce, Osečné nebo Mimoně, zaarchivuju je taky, protože to jsou věci, k nimž už bych se možná nikdy nedostal.“
Občas je těžké zjistit, jaké místo na snímku je. „To pak třeba fotku několikrát vytisknu, rozdám ji v práci kolegům řidičům – už deset let pracuju ve Vratislavicích na technickém středisku – a hledáme. Řadu míst jsme tímto způsobem objevili. Je to takové kolektivní hledání kombinované s detektivní prací,“ směje se. Marčák založil na Facebooku také stránku Vratislavice – Maffersdorf, kde staré fotografie vystavuje.
„I díky ní se dá něco najít nebo dohledat a její fanoušci občas pošlou nějaké snímky,“ raduje se. Nejvíc se mu líbí fotky zhruba z období první republiky. „Ty jsou zpravidla i velmi kvalitní. Zachycují navíc úhlednou krajinu, o které se nám dnes může jen zdát. Lidé si sice hrozně stěžují, že se kácí a že je málo zeleně, ale já jim oponuji: podívejte se na staré fotky. Nikdy nebyla krajina tak zarostlá jako dneska.“
