Své největší role přesto ztvárnil na divadelním jevišti. V 70. letech patřil k hvězdám liberecké Ypsilonky, vyzkoušel si i prkna Národního divadla, jeho domovskou scénou ale zůstalo a zůstává divadlo F.X. Šaldy.
„Zatím mě to na jevišti hodně baví. Možná, že dámy v letech to mají v divadelním světě trochu těžší, ale pro staré chlapy nabízí světová dramatika spoustu velkých postav,“ říká.
Máte za sebou role ve zhruba třech desítkách seriálů a čtyřiceti filmech. Naposledy jste se objevil třeba v epizodě seriálu Svět pod hlavou. Kde vás uvidíme příště?
Začínám lézt do seriálu Ulice. Mám zatím natočené čtyři dny a teď jsem dostal scénáře na další díly.
Seriál Ulice už běží dvanáctým rokem. Nezalekl jste se téhle dlouhotrvající televizní mýdlové opery?
Dovolíte mi, abych si o tom něco myslel, ale nahlas řekl, že vím, že na to hodně lidí kouká a baví je to? Když jsem se na to z pracovních důvodů podíval také, tak to nejsou zase tak špatné příběhy, píše to pár lidí, kteří v tom kumštu něco umí. Když jsem tehdy dostal nabídku z Národního divadla, tak jsem si řekl, že se tam půjdu podívat, půjdu na vandr a zrovna tak je to teď s tou Ulicí. Slyšel jsem, že je to fabrika, panuje tam přísný režim. Ano, to je pravda. Přijdete ráno v sedm a už se točí. Všechno je připravené, nemusíte nikam ven. Měl jsem třeba záběr v parku, na lavičce, tak se ptám, kam pojedeme a oni, nikam, všechno máme tady.
Václav Helšusnarodil se 6. března 1947 v Lounech
|
Jakou vám přisoudili postavu?
Hraju trochu zoufalého člověka, kterému zemřela žena, a Dana Syslová coby sestřička se mě tam ujme a začne se mi věnovat. Je dobré, že se spolu známe, tak se nám hraje dobře. Bál jsem se, že režie bude ještě horší než kamenodivadelní, ale není. Musíte přijít připravení, čas tam letí rychle, ale na druhou stranu mi dávají autorskou volnost, jsou přístupni dialogu, a to je styl práce, který mi vyhovuje. Takže prozatím se mi tam velmi líbí.
Vzpomínáte na nějaký z filmů rád? Mně osobně se velmi líbí Krakonoš a lyžníci. Myslím, že ten film nemá chybu.
To s vámi souhlasím a cítím se poctěn, že jsem se ho mohl zúčastnit. Režisérka Věra Plívová-Šimková v něm dala krásně dohromady lyžování, sklářství, pašeráctví a tu dětskou hravost. Ona pracovala hlavně s dětmi, nás dospělých si moc nevšímala, ale děti vždycky rozblbla tak, že jsem si říkal, ty nemohou hrát. A pak klapka a oni hrály tak úžasně, že jsem se my dospěláci museli hodně snažit, abychom byli tak dobří jako oni. Nedávno jsem natočil s Rakušany film Krycí jméno Holec. Hraju tam kameramana, který dělá záběry 21. sprna 1968 na Vinohradské třídě před tehdejším Československým rozhlasem. Když tam najížděl tank na autobus, měl jsem dejavú. Já tam totiž tehdy v tom osmašedesátém na Vinohradské třídě taky byl, i když o den později.
Pojďme se teď přenést trochu do minulosti. Kdy jste se rozhodl, že budete hercem? Věděl jste to už jako malý kluk?
Já jsem se narodil v Lounech, tatínek byl mlýnský truhlář, bydleli jsme v mlýně, takže žádné herecké kořeny. Vzpomínám ale, jak nám tatínek vyprávěl pohádky, které vždycky trochu změnil a my tři bratři jsme křičeli, ne, tak to není. Ale také tehdy v těch padesátých letech nám četla maminka řecké báje a tam někde jsem přišel k tomu, že svět je trochu jiný, než jak nám to předkládají ve škole a v pionýru. Pak jednou, v šesté, sedmé třídě jsem napsal kamarádce milostnou básničku, soudružka učitelka to psaní zachytila, a jak mě chtěla pokořit, musel jsem ji přečíst nahlas. Ale asi jsem měl úspěch, protože od té doby, když jsme se učili nějakou báseň, tak vždycky řekla, Helšus k tabuli a přečti nám ji. Pak si mě vyhlédl i režisér ochotnického spolku. Nechal mě hrát, improvizovat, nemusel jsem recitovat budovatelské básně.
A už tehdy jste věděl, že se herectví stane vaší celoživotní obživou?
Vůbec ne. Byl jsem na střední škole, měl jsem hotové přijímačky na tělovýchovný institut v Tyršově ulici a režisér ochotníků mi povídá, ať si dám přihlášku ještě na DAMU. Říkám mu, že se zbláznil, ale zkusil jsem to a byl jsem úspěšný hned napoprvé. Možná je to tím, že mě celým životem provází Bohumil Hrabal, asi tam někde u něj jsem pochytil dramatickou vlnu, ten vnitřní svár, tu hádku duše s tělem.
Vy jste ale z DAMU utekl, proč?
Bylo to o Vánocích v roce 1968. Byl jsem v posledním ročníku. Utekl jsem do Anglie, abych vypadl z toho kolotoče umělého divadelního skleníku. Mně se nejvíce líbil studentský život, samotná výuka na DAMU mě moc nebavila, chodil jsem nejraději do divadla, na představení. Někdy jsem stihl i dvě za večer. Teprve tam se zavářela moje představa o herectví. V Anglii jsem měl klid sám na sebe a mohl jsem si všechno rozmyslet. Neutíkal jsem před Rusákama, ale před Čechy, viděl jsem, jak se lidé začínají měnit, viděl jsem tu normalizaci.
Jenže i v Anglii jsem zjistil, že mají na celém světě nějaké problémy. Věděl jsem, že se tam přes divadlo nechytnu, oni jsou na tu angličtinu hrozně citliví, a i když jsem ji relativně uměl, bylo mi jasné, že bych tam celý život hrál jen cizince. Když se pak upálil Jan Palach, řekl jsem si, že si nemůžu jen tak pohodově žít, že musím zpátky domů. Tak jsem se vrátil, dodělal školu, taky kvůli mamince a tatínkovi, protože do mě vložili nejen peníze, ale i naděje.
Hereckému umění Václava Helšuse dají vyniknout krátká středověká mysteria.
Ze školy jste šel rovnou do divadla?
Šel jsem hrát, ale nechtěl jsem klasické divadlo, ke kterému jsem byl vycvičen. Líbily se mi malé scény, tak jsem šel do Kladivadla, které se pak přejmenovalo na Činoherní studio v Ústí nad Labem. Ale házeli nám tam klacky pod nohy, často nám nedávali plat, otrávili spoustu lidí tím svým přístupem, třeba Pepu Dvořáka, Uršulu Klukovou. Ale i tak na to divadlo vzpomínám rád, navíc je to město, které má pořádnou řeku a když jsme v představení řekli nějakou narážku, publikum hezky reagovalo. Jasně, že vždycky se našel někdo, kdo to běžel nahlásit, ale i přesto jsme tam zažívali určité spoluspiklenectví.
Pak jste dostal nabídku do liberecké Ypsilonky?
Ano, a hned jsem dostal velké role v Ubu králem, nebo v inscenacích Michelangelo Buonarroti a Kovář Stelzig. Ta posledně jmenovaná byla o místní vzpouře proti vrchnosti a frýdlantskému panství. S ní jsme jezdili i do Prahy, kde jsme měli úplně nabitý sál, nádherné publikum. Jenže, když tam pak Ypsilonka přesídlila do Spálené ulice natrvalo a já šel tehdy s ní, tak spousta těch lidí se k nám najednou otočila zády. Byli jsme ti, co vyštvali umělce, kteří tam sídlili před námi, třeba Boris Hybner tam hrával pantomimu. Už to zkrátka nebylo ono a navíc, v Liberci jsem měl rodinu, v Jablonném v Podještědí chaloupku a svého času i koně, tak jsem tehdy velmi rád přijal nabídku z divadla F.X. Šaldy a vrátil se domů.
Nebylo to ale poprvé, co jste mohl hrát v Praze. Na dva roky vás zlákali i do Národního divadla. Proč jste tam ani tehdy nevydržel?
A víte, že tomu sám nerozumím? Já mám Prahu hrozně rád, přijet tam, nastudovat něco a pryč. Nesnáším velkou spoustu lidí a takovou tu podivnou namyšlenost Pražáků, z nichž vlastně nikdo není původně Pražák. Jenže oni si to tak jako pěstují, že jsou to nejlepší, co je v české kultuře a to je hodně tenký led, na který bych se nerad vydával. Teď mám ideální stadium, domovskou scénu v Šaldově divadle a pak hraju v Praze v Ypsilonce, v divadle Palace, občas do toho něco natočím. Takhle mi to vyhovuje.
Máte svého oblíbeného herce?
Mám rád tuláka Charlieho Chaplina, lidskou moudrost pana Wericha, rychlé tasení koltů Steve McQueena, zajíkávání se Vladimíra Pucholta a jadrnou křehkost pana Kemra. Z těch současných se mi líbí Ondřej Pavelka. Moje představa o jevištním herectví je hodně náročná, není to o tom předvádění se, ani o sdělení toho textu, je to o tom, že někdo přijde a já z něj nemůžu urvat oči. Tím pádem mám raději herečky.
Umíte si představit svůj divadelní konec?
(dlouhá odmlka) Ne, já si nic takového nepředstavuji. Zatím mě to na jevišti hodně baví. Možná starší dámy to mají v tom divadelním světě těžší, ale ve světové dramatice je ještě spousta postav pro staré chlapy. Jedna z věcí, která se mi na provozu divadla líbí je ta, že jsem stále překvapován, třeba příchodem nového šéfa nebo dramaturga nebo tím, že se objeví divadelní oblast, o které jsem ani pořádně nevěděl. To, kolik mi je, moc neřeším, poznám, že stárnu jen podle lidí kolem mě a toho, jak se mění svět.
