Liberecký rodák Tomáš Miklica ve své novele Polistopad mimo jiné nahlíží na téma vyrovnání se české společnosti s minulým režimem. | foto: Dominik Hejbal

Minulý režim si lidi kupoval, říká autor knihy o vyrovnávání se s minulostí

  • 2
Má cenu mstít se za křivdy vyvolané minulým režimem? A jak komunismus i antikomunismus dokážou ovlivňovat lidské vztahy? To jsou jedny z témat, jež řeší nová kniha libereckého rodáka Tomáše Miklici.

Byl jedním z českých průkopníků žánru Google poezie. V debutové novele libereckého rodáka Tomáše Miklici však žádné, často rozpustilé verše tvořené našeptávačem internetového vyhledávače nečekejte. V knize Polistopad to je navážno.

Spisovatel skrze jednání několika postav mimo jiné nahlíží na téma vyrovnání se české společnosti s minulým režimem. A na to, zda je namístě páchat na jeho představitelích vendety.

Ani se mi to nechce přiznat, ale budu upřímný: knihu jsem spíše prolétl, než důkladněji pročetl, ale vyvstává mi z ní příběh msty za příkoří minulého režimu, který tu reprezentuje otec jedné z hrdinek knihy. Proč zrovna tato linka? Co jste chtěl na příběhu ukázat?
Hlavní poselství bych asi viděl v tom, že nás všechny ovlivňuje nejen naše vlastní minulost, ale minulost obecně. Minulost je v nás zažraná. A to, jak se k ní stavíme nebo nestavíme, přímo formuje jak přítomnost, tak budoucnost. V Polistopadu je to personifikované tím, že jedna z postav, Aleš, je ve vztahu s dcerou někdejšího totalitního prominenta. Miluje dceru někoho, kým pohrdá, a neumí se s tímhle rozporem vyrovnat. Ten vztah to postupně ničí a zároveň konec toho vztahu je katalyzátorem Alešovy potřeby pomstít se za minulý režim, nejen otci ex-přítelkyně.

V jedné pasáži novely říká jedna z postav, že „Tady v tý republice už je všechno tak relativní, že v parlamentu jsou lidi, co na Národní třídě mlátili studenty.“ O čem to podle vás svědčí? O ztrátě svědomí, o tom, že čas hojí rány a křivdy?
Je to kombinace tří věcí – zaprvé krátké lidské paměti, zadruhé rychlé doby a zatřetí přehlcení informacemi. Výsledkem je situace, kdy žádný fakt není dost jednoznačný a žádný důvod dost pádný. Jinak řečeno: všechno je relativní. Čas určitě hojí rány, ale tohle se bohužel netýká jen minulého režimu a dekády starých událostí. Zejména v naší politice je čím dál vzácnější vyvozování odpovědnosti, klidně už třeba za předešlé volební období. A politická kultura je nakonec jen odrazem toho, jak to vypadá ve zbytku společnosti.

Naše justice nakonec došla k tomu, že někteří představitelé režimu by měli být potrestáni, ale došla k tomu s tak velkým zpožděním, až to bylo tragikomické.

Proč téma komunismu a postkomunismu v době, kdy komunistická strana zmizela z parlamentu a daleko větší hrozbu dnes mohou představovat třeba zájmy nadnárodních korporací či bank, jejichž jedinou motivací je zisk, za nímž mohou chodit i přes mrtvoly? Anebo je tu klimatická krize… Není tato látka už trochu vyčpělá?
Myslím si, že Polistopad je stejně tak o komunismu jako o antikomunismu. A hlavně je o lidech, o tom, co všechno dokáže ovlivňovat mezilidské vztahy a jak různé motivace nakonec mohou vést ke stejnému výsledku, za stejnou hranu. Téma komunismu, přesněji řečeno dědictví minulého režimu, mi ale vyčpělé nepřijde. Ne pokud na něj budeme nahlížet z pohledu těch, kdo ten režim nezažili, byť jsou nutně ovlivněni tím, co se tady dělo třeba pár let před jejich narozením. Tím, v jaké době žili jejich rodiče a prarodiče.

Přímá otázka: vyrovnali jsme se jako národ s minulostí před rokem 1989?
Zatím ne. A dává to smysl, protože se bavíme o celých čtyřiceti letech, ke kterým navíc můžeme přidat nacistickou okupaci. Na národě se takhle dlouhý život v totalitě podepíše a nejde jenom o potlačování lidských práv... S minulým režimem mám spjaté i určité uplácení, kdy si garnitura kupovala poslušnost, nebo možná spíše nezájem občanů tím, že plnila jejich tužby, většinou materiální. Pokud se o ně stát postaral do té míry, že se měli kam zavřít před světem, rádi se o ten svět přestali zajímat. Tohle přetrvává a není to podle mě jenom populismus. Nechat se opít lákavým slibem je jedna věc, rezignovat na věci veřejné a starosti s tím spjaté druhá. Myslím si, že cena, kterou by někteří z nás byli ochotni zaplatit za to, že budou mít klid, je strašně vysoká.

Měla být podle vás po revoluci KSČ potrestána, zakázána? Zřejmě by to ale postihlo docela velkou část národa, která byla ve straně. Soudy, kde kádry působily, by byly paralyzované, ozbrojené složky také...
Na to odpověď nemám. Existují solidní argumenty pro i proti a v mé knížce prostřednictvím postav zaznívají různé názory. Naše justice ostatně nakonec došla k tomu, že někteří představitelé režimu by měli být potrestáni, ale došla k tomu s tak velkým zpožděním, až to bylo tragikomické. Já z pohodlí někoho, kdo to hodnotí zpětně, můžu říct, že všeobecná posametová euforie možná byla škodlivá a namístě byla větší skepse, s jakou k tehdejšímu dění přistupoval například Karel Kryl. Byli bychom pak možná o něco víc „jako oni“, leč třeba bychom si v roce 2023 nemuseli vybírat ze dvou prezidentských kandidátů s komunistickou minulostí.

„Jsem rizikový kontakt. Jsem roztříštěná.“ Když básně skládá Google

Co je pro vás největší nebezpečí dneška? Stále je to strašák komunismu?
Strašák komunismu určitě ne. Na to je společnost příliš globalizovaná. A jako planeta i jako Česko si na nedostatek nebezpečí a problémů nemůžeme stěžovat. Za sebe bych vypíchl stále výraznější individualismus. Mimo jiné vlivem technologií a sociálních sítí si tvoříme bubliny, ve kterých nikdo nebude konfrontovat naše názory a způsob života. Dovoluje nám to být sobečtí a sebestřední. Vede to k bezohledné existenci postavené na „já“ a společnosti rozdělené bezmála na atomy. Do budoucna nás to může buď paralyzovat, nebo radikalizovat.

Proč jste si pro vaši první novelu zvolil zrovna tohle téma? Máte s ním třeba nějakou osobní, rodinnou zkušenost?
Zkušenost mám asi stejnou jako průměrný zástupce mojí generace. Neměli jsme v rodině ani prominenty minulého režimu, ani disidenty. A troufnu si tvrdit, že ani mimo rodinu jsem se s nikým takovým osobně nesetkal. Každopádně už ten fakt, že to nemůžu říct s absolutní jistotou, protože nikdo nemá napsané na čele, co dělal před rokem 1989, mi přijde inspirativní. Celkově mě zajímají naše novodobé dějiny a baví mě přemýšlet nad otázkami, které vzbuzují. Protože jich spousta nemá jednoznačnou odpověď. Také hrdina knížky nejdřív postupuje dost váhavě a Polistopad je otevřený řadě interpretací, pokud jde o to, která z těch postav se vlastně chová a přemýšlí správně. Jestli vůbec nějaká…

Cítíte se stejně jako hlavní hrdina „podvedený dějinami“?
Já osobně ne. Ale ve společnosti je přítomná frustrace. Poslední dobou se přece často plní náměstí lidmi, kteří se cítí být někým nebo něčím podvedení.

Jak dlouho jste knihu tvořil? Dělal jste si nějaké rešerše? Jak to vše vznikalo?
Kniha vznikala zhruba rok a půl přerušovaného psaní. Rešerše jsem si nedělal a je asi důležité říct, že na historická fakta v knize nahlížím vždycky skrze perspektivu těch postav. Není to můj, nebo dokonce objektivní pohled na věc.

Jsem alkoholik? Poezie z Google vyhledávače míří i na papír

Proč jste se po Google poezii rozhodl pro žánr novely?
Vždycky jsem něco psal nebo tvořil. Už před Google poezií. Bylo dobré si díky ní naplno vyzkoušet, jak funguje vydání knížky, co ten proces obnáší. Ale vnímám to spíš jako odbočku, zajímavý experiment. „Moje“ první knížka je Polistopad.

Jste ročník 91, Listopad 89 jste tudíž nezažil. Přesto, čím pro vás je?
Listopad 89 je pro mě významná historická událost, ale sama o sobě vlastně nic neznamená. Je to start nějaké cesty, po které dodnes jdeme. A myslet na to, kde začala, je klíčové proto, abychom z ní nesešli.

Klasické novinářské klišé – další plány?
Chtěl bych co nejdřív navázat další knížkou, ale nejde to uspěchat. Takže nedokážu říct, jestli se bavíme o příštím roce nebo o podstatně vzdálenější době. A jestli dřív bude další próza nebo třeba sbírka poezie.

Máte už nějaké reakce čtenářů na knihu?
Kniha je zatím k dostání čerstvě, nicméně z prvních reakcí mě zarazilo, že spousta čtenářů má poměrně rigidní představu o tom, jak má vypadat literatura. A Listopad je na ně v mnoha ohledech příliš velké sousto. Čili by možná mělo padnout, že jsem tu knížku záměrně psal jinak, co nejmodernější formou a jazykem. Věřím, že má díky tomu potenciál oslovit mladší generace, které třeba čtou jen málo.