Jedna věc je opoziční role a volební kampaň, druhá řídit takový kolos. Cítíte velkou zodpovědnost, nebojíte se jí?
Cítím, a proto jsem po svém zvolení neskákal do stropu ani nejásal. Když mi všichni lidé gratulovali a posílali blahopřejné esemesky, tak jsem myslel na to, co mi budou asi tak říkat a psát za rok.
Není to něco podobného, jako strčit při svatbě hlavu do chomoutu?
Horší. V manželství se to vyřeší většinou doma za zavřenými dveřmi. Tady to má podstatně širší dopad na všechny, nebo skoro na všechny lidi v kraji. To je ta zodpovědnost.
V předvolebních kampaních se většinou maže voličům med kolem pusy. Mám pocit, že jste toho taky hodně naslibovali...
My jsme slibovali jen věci, které by měly být v našich silách skutečně realizovat. Některé kroky se udělat musí a nepůjde to vždy s úsměvem. Nebudeme to ale dělat jako naši předchůdci od stolu, vše chceme slušně a rozumně se všemi stranami prodiskutovat.
Po roce 2000 se v Liberci rušily mateřské školy jen kvůli tomu, aby se ušetřilo. Přitom existovala studie, která říkala, že dětí bude přibývat. Nyní se školky draze staví.
To je přesně případ, kterého se musíme vyvarovat. Při optimalizaci středních škol budeme muset plánovat nejméně čtrnáct let dopředu. Nemůžeme rušit školky a pak je znovu dávat do provozu. Což samozřejmě neplatí jen o školství.
Jak spíte?
Špatně jsem spal v poslední době jen dvakrát. Před volbami, kdy se mi v hlavě honilo, jestli jsme v kampani udělali všechno, co jsem mohli. Problém s usnutím jsem měl ještě po ustanovující schůzi krajského zastupitelstva. Řídit ji byl tak velký adrenalin, že chvíli trvalo, než jsem se uklidnil. Jinak spím dobře.
Těsně před tím, než jste se stal hejtmanem, se na internetu objevily pomluvy, že jste agentem polské atomové lobby a že jste opsal diplomovou práci manželky. Dal jste to policii?
Ne. Dospěl jsem k názoru, že každý rozumný člověk, kdo to četl, musel vědět, že to jsou bláboly a pomluvy. Jak jsem mohl opsat diplomovou práci od manželky, když ji psala o postižených a já o fungování samospráv tří sousedních zemí?
Poletují kolem vás různí lidé, nabízejí služby, mají nejrůznější nápady. Jak bude těžké se s tím tlakem vypořádat? Což samozřejmě neplatí jen o vás, ale i o ostatních radních.
Myslím, že já osobně to ustojím. Mám desetiletou praxi ze starostování. Za mnou také ze začátku chodili různí lidé, já se však naučil rozpoznávat, jestli přicházejí ve svém zájmu, nebo v zájmu města. Pravda je, že se to někteří radní budou muset naučit. Musí vědět, že když jednou tu čáru přestoupí, pak už není návrat.
Máte nástroje, jak je kontrolovat?
Před námi to dělali tak, že radní pro svou oblast předložil svůj rezortní návrh a ostatní to odsouhlasili. Tak to dělat nebudeme. Chceme o tom diskutovat, ptát se předkladatele, jak to myslel, jestli je to potřeba. Je to dobrá cesta, jak nějaké vedlejší úmysly odhalit. Když zveřejníme zápisy z rady, bude to moci kontrolovat i veřejnost.
Kolik má krajský úřad zaměstnanců?
Čtyři sta deset.
Před volbami jste slibovali, že snížíte aparát a tím ušetříte. To slibovaly před vámi všechny krajské vlády a nikomu se to nepodařilo.
Dohodli jsme se, že s tím nebudeme tři měsíce hýbat. Všichni se musíme nejdřív seznámit se svými resorty a teprve potom budeme navrhovat personální změny. Žádné čistky se dělat nechystáme.
Nedávno jsem dostal udavačský dopis, v němž mě pisatel upozorňoval, že každý radní má tři asistentky, zatímco jejich předchůdcům stačila jedna.
Shodli jsme se na tom, že právě to budeme řešit jako první. Každému z nás bude stačit jedna.
Tím ale vznikne skoro dvacet nezaměstnaných.
Když je nějaká soukromá firma na tom dobře, tak může mít takových míst třeba padesát. To jsou jejich, soukromé peníze. Takhle se ale stát ani kraj chovat nemůže. Slíbili jsme, že budeme šetřit. Proto si z nás nikdo nenechá postavit nové kanceláře a budeme jezdit v autech po svých předchůdcích.
