Obchodní dům Ještěd v Liberci

Obchodní dům Ještěd v Liberci | foto: Repro z knihy Už nejdu do Ještědu

Blyštivý diamant Liberce. Kniha připomíná ikonický obchodní dům Ještěd

  • 6
Hold další legendární stavbě složil autor bestselleru Fenomén Ještěd Jiří Jiroutek. Ve své nové knize Už nejdu do Ještědu vzpomíná na ikonický obchodní dům z rýsovacího prkna Karla Hubáčka a Miroslava Masáka.

Přesně před deseti lety sebagry zakously do nezaměnitelných oranžových kachliček Obchodního domu Ještěd v centru Liberce. Dolů šel záměrně zrezivělý plášť i ocelový skelet založený na studních.

Vrátit se do vinárny „Korále“ nebo bufetu „Kotelna“ je teď snazší než kdy dřív. A to díky fotografiemi nabité knize Už nejdu do Ještědu, kterou dal dohromady liberecký fotograf Jiří Jiroutek. „Byla to jedna z ikon Liberce a pro mě naprosto mimořádná stavba,“ vysvětluje Jiroutek, proč se po knize věnované vysílači na Ještědu vrhl na stejnojmenný obchodní dům ze sedmdesátých let. Jiroutek přitom z Liberce nepochází, přistěhoval se sem kvůli studiu techniky. 

„Do Liberce jsem přišel v roce 1985, v době, kdy tady všude byla absolutní šeď. A do toho tady stál oranžovo-rezavý Ještěd. To byl zářivý, blyštivý diamant. Jeden se blýskal na kopci, druhý zářil oranžovou barvou dole.“

V archivu se divili, že je o Ještěd zájem

Impulzem k vydání knihy pro něj byla výstava v roce 2010, na které rok po zboření Ještědu představil své snímky ještě fungujícího domu. Kniha je ale bohatší o fotografie dalších autorů. 

Obchodní dům Ještěd

V roce 1961 vypsalo město architektonickou soutěž na stavbu nového obchodního domu, který měl uzavřít jižní stranu Soukenného náměstí. Prvním krokem k výstavbě bylo zrušení tramvajové trati mezi Rochlicí a Růžodolem I roku 1960, kterou nahradily městské autobusy a vybudování kanalizace. Demolicí původních objektů se získal pozemek, na kterém vznikl objekt podle návrhu architektů Karla Hubáčka a Miroslava Masáka. Požadavkem sdružení devíti investorů byla stavba tří samostatných obchodních domů vedle sebe spojených průchody v přízemí a terasami v patře. První z pavilonů – A – byl dán do provozu 1. 12. 1978 a zbylé dva – B a C – 16. 7. 1979. Obchodní dům patřil svou prodejní plochou 8000 metrů čtverečných k největším takovým zařízením své doby ve státě. Zajímavé bylo také barevné řešení vnějšího pláště.

„Je tam spousta fotografií ze státního okresního archivu, z muzea nebo od soukromých sběratelů. V archivu na mě nechápavě koukali, protože jim stavba Ještědu přijde mladá na to, aby se jí někdo věnoval,“ popisuje vznik Jiroutek, který chtěl, aby kniha vyprávěla příběh obchodního domu od volného prostranství, vzniku stavby, provozu až po samotný konec. Právě fotek z demolice v roce 2009 je v knize pomálu.

„V tisku tehdy proběhla zpráva, že bourání domu Ještěd probíhá bez zájmu Liberečanů. Tak to jsem se musel prudce ohradit! Já jsem tu demolici nefotografoval, mně to přišlo líto. Ale chodil jsem kolem a viděl ty spousty lidí, kteří si to fotografovali, natáčeli nebo se aspoň zastavovali.“ 

Demolice byla pro Jiroutka hůře stravitelná i proto, že v obchodním domě strávil kus mládí. Při studiích si zde přivydělával u lisu papíru. A často tu trávil i volný čas. „Rád vzpomínám, jak jsme chodili do „Kotelny“, to byla taková prodejna občerstvení. Byly tam turnikety, kde člověk dostal konzumační vstupenku a dal si, na co měl chuť. Poseděl, zaplatil a zase odešel. My tam chodili na hlavičkový ovar a pivo desítku, protože to bylo nejlevnější,“ vzpomíná fotograf.

Oblíbená byla i vinárna, které se říkalo Korále. „Jednou jsem si tam objednal grog, protože mi byla hrozná zima. Ale oni neměli klasický tuzemák, nýbrž Key rum, který byl dost drahý a málem mě to zruinovalo,“ přidává další vzpomínku Jiroutek. Mladší generace si při pohledu do knížky zase vybaví pizzerii Little Caesars a její legendární Crazy chleba.

Mladí lidé se o Ještěd stále zajímají

Jiroutek ale nezůstal jen u fotografií a nákresů. Na předsádce si čtenář připomene balicí papír s logem Ještědu, snímky pak prokládá několik textů odborníků.

„I člověk, který je architekturou nepolíbený, si se zájmem přečte, proč ten dům měl nějaké hodnoty, které jsme vnímali, ale nerozuměli jsme jim,“ přibližuje autor, kterého těší, že Ještěd má stále co říct. 

„Potkávám mladé lidi, kteří provoz toho domu ani nemohli pořádně zažít, a přitom dneska tu stavbu obdivují. To musí být něčím dané, něco mimořádného na té stavbě prostě bylo.“

„I v Liberci vzniká skvělá evropská architektura“

Pro rodiče je nejhorší, když přežijí svoje dítě. A podobně to mají architekti s domy. Přesně to se stalo autorům Ještědu Karlu Hubáčkovi a Miroslavu Masákovi.

Oba přihlíželi demolici jejich „dítěte“ v centru Liberce v roce 2009. Hubáček zemřel dva roky poté, Miroslav Masák se teď stal jedním z kmotrů knihy Už nejdu do Ještědu.

Obchodní dům Ještěd je pryč, v Praze nedávno zbourali architekty vyzdvihovaný Transgas z konce sedmdesátých let. Myslíte, že nastal soumrak domů z dob socialismu? Nemyslím si, že nastal soumrak. Je to otázka kulturní úrovně společnosti, která není vysoká. Bohužel se některé baráky zbouraly, ale myslím, že už je přibrzděno.

Jak se vám líbí dnešní podoba Liberce?

Líbí nelíbí nemám rád. To je největší handicap vnímání architektury. Všichni vnímají architekturu systémem líbí nelíbí a nedbají, jestli dobře slouží lidem. Neodpovím na to, jestli se mi líbí. Nejsem nespokojen, ale rozhodně nejsem příjemně překvapen. Když se podívám, co se za třicet let stalo ve světě nebo za První republiky tady, tak to se nedá vůbec srovnat.

Je přesto na Liberci něco, co byste ocenil?

Rád bych vyzdvihl práci Petra Stolína. Jeho Zen-Houses, ale hlavně školku ve Vratislavicích. To je skvělá současná evropská architektura.

Miroslav Masák