Sám na záchranku nastoupil v roce 1995, tedy v době, kdy letečtí záchranáři už tři roky v regionu pomáhali.
Když se vrátíme do minulosti, v čem vidíte za těch pětadvacet let nejvýraznější posun?
Určitě ve strojích a v technologiích. Když jsem nastoupil, ještě jsem zažil sovětský vrtulník Mi-2. Byl hlučný a relativně pomalý, s obrovskou spotřebou paliva, ale s ne zas tak velkým výkonem. V letních dnech jsme kolikrát měli problém vzlétnout, díky tomu, že měl kolečka, mohl se rozjet po dráze a nabrat rychlost. Pro výkon vrtulníku je totiž důležitá nadmořská výška, teplota i váha. Naštěstí ruský stroj nahradil v roce 1996 modernější typ, francouzský Ecureuil AS355 F2.
V čem byl lepší?
Měl hlavně tu výhodu, že se v podvěsu dali převážet pacienti. Rok poté, co sem byl zařazený, vznikla v Liberci skupina speciálních činností, což byl tým lékařů a záchranářů, kteří procházeli speciálním výcvikem právě pro práci na laně kombinovanou s vrtulníkem. My se z něho spouštěli dolů, tam jsme si připravili pacienta, a na druhém laně jsme se pak navázali a nechali se vytáhnout do kabiny. V roce 2013 skupina formálně zanikla, protože už tímto výcvikem procházejí všichni záchranáři. Pak došlo k dalšímu posunu, v roce 2005 jsme dostali k dispozici vrtulník EC 135, v té době byl jedním z nejmodernějších.
Zmínil jste rovněž vývoj v technologiích. Dnes vás na místo nehody navede navigace, jak to ale bylo v těch začátcích?
Piloti používali mapu. Věděli jsme orientační bod, třeba bytovku u kostela ve vesnici Vlastibořice. Pilot se zorientoval pomocí světových stran a letěl. Někdy jsme se trefili přímo, někdy ne. Kolikrát jsme třeba slétli tak nízko, abychom si přečetli název obce na ceduli a měli jistotu, že letíme správným směrem. Vzpomínám si na jednoho pilota, vojenského, který u nás byl teprve asi měsíc. Myslel jsem si, že tady okolí už dobře znám, tak že ho budu navigovat. On vzal tu mapu do ruky, v druhé držel kolektiv a s naprostou přesností to místo, kde jsme měli přistát, našel. Dnes už máme samozřejmě navigace. V tabletu máme informace, kam letíme, přesné souřadnice, víme, co se tam stalo, jaké tam jsou posádky na místě, jaké tam jsou ještě potřeba. Když letíme, tak ten cíl vidíme na klasické mapě, když se přiblížíme, změní se na ortofotomapu, a my už vidíme konkrétní dům, strom, auto. Co se ale během těch let nemění, je spolupráce posádky. Všichni ti tři lidé přesně vědí, co dělat.
Asi se shodneme na tom, že největší předností vrtulníku je jeho rychlost.
Určitě, když si třeba představíte, že z libereckého letiště nahoru na Ještěd pojede doktor sanitkou, tak než tam všemi těmi zatáčkami dokličkuje, uběhne 20 minut. Vrtulníku bude sice chvíli trvat, tak dvě až tři minuty, než odstartuje, ale za další dvě minuty bude na Výpřeži. Dostane se tam, kam se běžně záchranáři s autem nedostanou, anebo dostanou za mnohem delší dobu. Kromě přistání u zraněného nebo slanění k němu ještě používáme takzvané vysazení. Například na sjezdovce se vrtulník opře ližinami o svah, stojí na místě, ale motory stále běží. Posádka vyskočí ven a vrtulník zase odlétá. Až poté, co je pacient připravený k transportu, pilota přivoláme a zraněného naložíme.
Mávají na vás ještě lidé ze země, nebo už jsou poučeni, že tím mohou záchranáře mást?
Pokud letíme dvě stě metrů nad zemí, tak je nám jedno, že mávají, ale ve chvíli, kdy přistáváme, kroužíme, tak pravděpodobně hledá pilot místo zásahu. Dispečerka volající poučí, že musejí mávat něčím výrazným, mikinou, bundou, nebo zvednout ruce do tvaru písmene V. Ale ve chvíli, kdy přistáváme, už musejí jít na stranu, i v rámci své bezpečnosti, rozhodně nedoporučujeme, aby nám sami vybírali místo k přistání. To, co vidíme my, je trochu jiné, než co vidí ti lidé na zemi. Pamatuji si, jak na nás kdysi mával nějaký pán. Přistáli jsme u něj, naštěstí jsme nevypínali motor, šli jsme za ním a on, že nic nepotřebuje, že nás jen tak zdravil. Nakonec jsme pak toho zraněného našli o kousek dál, za kopcem, kde nebyl vidět.
Občas musí vrtulník přistát i na dálnici. Z mého laického pohledu mi to přijde velmi složité a nebezpečné. Jak zajistíte, aby vám tam řidiči nevjížděli, když na místě ještě nejsou policisté, kteří zastaví dopravu?
To je opravdu hodně složité, už jenom proto, že vrtulník tam bývá jako první. Takže je to vyloženě na nás a také na hasičích, kteří často dorazí společně s námi. Jsou tam nebezpečné situace, ve chvíli, kdy vrtulník přistává, tak ti řidiči tuší, že to asi nebude na pár minut a ještě se snaží rychle projet. Pak je to na nás, abychom na ně z vrtulníku gestikulovali, ať zastaví. Ne vždy ale poslechnou a už se několikrát stalo, že musel pilot přistávání přerušit.
Jak dlouho vydrží vrtulník létat s plnou nádrží?
To záleží na teplotě a na váze. Máme to vypočítané tak, že s vybavením a s posádkou doletíme hodinu a půl, to je tak do Prahy a zpátky a ještě jsme schopni provést nějaký zásah tady, v okolí. Mohli bychom natankovat i více, ale pak bychom tady museli nechat vybavení nebo posádku.
Létáte poměrně nízko nad zemí, jak moc vás mohou ohrozit ptáci?
Snažíme se jim samozřejmě vyhýbat. Třeba kolegům v Praze vletěl do kabiny přes čelní sklo sokol a pilotovi přistál na klíně.
Jsou pacienti, které do vrtulníku nepřijmete?
Nevozíme neklidného pacienta, kterého nemůžeme utlumit. Mohl by totiž za letu otevřít dveře, nebo ublížit posádce. Přece jen v kabině je málo místa. A také se nedoporučuje transport rodičky, kdy už je porod v chodu. Neradi vozíme i příbuzné. Nedávno jsme letěli k popálenému dítěti a jeho matka chtěla za každou cenu letět s námi. Nakonec jsme jí to zakázali. Zbytečně totiž dítě rozrušovala. Nám se jej podařilo zklidnit a ona ho svou nervozitou zase rozbrečela.
Vím, že pro záchranáře je nejtěžší přijet k nehodě, jejíž obětí je dítě. Umíte tyto zážitky vytěsnit?
Naštěstí mi to jde. Vzpomínám spíše na úspěšné a složitější zásahy s dobrým koncem. Hodně mě ale sebere, když zasahujeme třeba u nehody motorkáře a já už vím, že ten kluk nebude chodit, že zůstane ochrnutý. Už nebude běhat za holkama, prostě se mu od základu změní život.
