„Mám tady polní kovářskou výheň, takzvanou feldšmídu, předělanou na ruční pohon, kovářské uhlí, kleště, kladiva, dutinky, kovadlinu...,“ vypočítává své vybavení Vlček a srovnává letošní skromné trhy s dobou, kdy ještě žádná omezení neplatila.
„Před dvěma lety, když mohly být trhy v plném rozsahu, se mi stávalo, že jsem prodával růže rovnou z ohně. Ještě byly neozdobené a horké, ale lidi si je rovnou brali,“ popisuje Vlček.
I teď se ale u jeho stánku zastavují davy zvídavých návštěvníků.
„Chodí kolem děti a říkají, že by chtěly být kovářem. Maminky se mě pak ptají, kolik to vynáší. Praxe je taková, že po škole stejně musí člověk k někomu do učení a prvních deset let si nevydělá nic. Nákladná je i dílna, kterou člověk v 18 letech ještě nemá. Ale když je šikovný, uživit se tím pak dá krásně,“ vysvětluje kovář, který absolvoval šperkařskou školu v Turnově a následně byl v učení u Martina Drägera v Liberci. Podle něj i přesto kovářů ubývá.
„Mladým se moc nechce makat rukama. Než vzít kladivo do ruky a celý den s ním mlátit, to si radši sednou k počítači,“ zamýšlí se Vlček. Kovařina je ale podle něj krásné řemeslo. „Když se pak člověk projde městem a vidí kované lampy v Pražské ulici, může dceři říct, že to dělal on. Je hezké, když po člověku něco zůstane.“
Kromě dekoračních věcí, jako jsou růže, podkovičky nebo postavy andělů, se Kovář Toni věnuje i branám nebo plotům.
„Nedávno na jedné stavbě na Husovce chtěli vyhodit krásný, ale poničený plot. Vlítl jsem na to, bylo to šílené, ale opravil jsem to a ten plot tam zůstal,“ těší Vlčka. Radost mu ale dělají i drobná díla. „Jsem hrdý, když si někdo koupí domů andělíčka a svítí si jím.“
Pro zájemce pořádá kurzy
Přes rok tvoří Vlček ve své dílně v Topolové ulici. A rád tu vítá i zájemce, kteří by si jeho řemeslo rádi vyzkoušeli.
„Pořádám různé kurzy. Absolventi se po nich sice nestanou kováři, ale vyzkouší si to, vyrobí si růži, podkovu nebo třeba nůž. Taky se ke mně do dílny chodí podívat děti ze škol a školek, kterým předvádím kovařinu,“ zmiňuje Vlček.
O stánek před radnicí se dělí se svým kolegou Pavlem Ducháčem. „Člověk tady nechce být úplně sám osm hodin denně, ale ve dvou se to lépe táhne,“ směje se Vlček, který se před radnicí představí po úterní přestávce ještě ve středu.
