„Moc si toho vážíme. Nedoufali jsme, že v silné konkurenci s naším ještě nedokončeným dílem uspějeme. A už vůbec nás nenapadlo, že zvítězíme jak u poroty, tak v hlasování veřejnosti,“ řekl Jan Havelka.
Cenu vyneslo Dubákům hlavně lpění na dodržování starých technologických postupů. Beranův hostinec se tak z totální ruiny mění ve výstavní roubené stavení přesně tak, jak se domy v Podještědí kdysi stavěly. Tedy žádný sádrokarton, ale hlavně dřevo, hlína a sláma.
„Třeba stropy jsou tady tvořeny trámy, nad kterými jsou dřevěné latě. Těmi se dřív proplétala povřísla ze žita, na která se nahazovala hliněná omítka. To se ale ukázalo jako problém, protože dřív dorůstalo obilí jiné výšky. Dnes má záměrně kratší stonky, ze kterých by povřísla nešla uplést. Takže jsme se dohodli s kamarádem, aby na svém políčku zasil původní žito, které je vysoké skoro jako člověk. Museli jsme kvůli tomu oslovit banku semen a sehnat patřičnou odrůdu,“ líčí Petr Pivoňka.
Šťastnou ruku měli Dubáci i při výběru řemeslníků. Našli si takové, kteří se nebojí staré postupy naučit. Ať už jde o tesařinu, zedničinu nebo obnovu historické výmalby místností. Šablonové ornamenty jsou jednou ze zajímavostí stavení.
„Je to skutečná pecka. Pod několikerými nánosy různých omítek se podařilo najít původní malby s rostlinnými motivy. Zjistili jsme, že vymalovaný byl celý dům. S něčím takovým jsme se v Podještědí ještě nesetkali,“ řekla Alena Pivoňková.
Obnova hostince potrvá ještě několik let. Cílem je vrátit mu podobu z počátku 20. století, kdy v něm žil hostinský Antonín Beran. Spodní část zůstane jako hostinec, v horní bude expozice o lidové architektuře a historii Českodubska.
