Pokud si odmyslíte reklamní balast, kterým je celá budova poseta, je liberecký bazén docela pěkná stavba. Ostatně jejím autorem byl osobitý architekt Pavel Švancer, který vedl ateliér 01 v libereckém Stavoprojektu. Ten nešetřil červenou barvou, kterou tu a tam rozbíjejí bílé zaoblené buňky. V jedné sedí prodavačka lístků, v jiné šatnářky.
Všímavému návštěvníkovi pak jistě neunikne pohled na obří ocelovou kapku, která čeří žulovou hladinu. Ale to není případ rodinky, která se hrne do otočných dveří. „Jsme poslední návštěvníci, tak si to užijte!“ motivuje tatínek své dvě dospívající děti.
Před návštěvou bazénu nahlédnu do pizzerie s výhledem na vodu, kam jsem jako malý chodil na americkou pizzu Želva ninja. Už ji v nabídce nemají, ale před plaváním bych si ji stejně nedal.
Po zakoupení lístku musím podstoupit rituál, který jsem jinde nezažil. Šatnářky vám vydají klíček a zámek od skříňky jen oproti záloze sto korun. Tolerují i dvě padesátikoruny, ale s pěti dvackami vás pošlou do pizzerie. S jednou z dam se dávám do řeči.
„Všichni jsou smutní. Loučí se a přejí nám hodně úspěchů,“ svěřuje se Helena Ogurčáková a nastiňuje, proč byl liberecký bazén tak populární, i když měl nejlepší léta za sebou. „Všechno tu bylo pod jednou střechou - bazén, sauna, cvičení, pizza. Všichni tu jsou kamarádi, je to takové domácí prostředí.“
Petice proti společné sauně
Převlečený, s gumovým řemínkem kolem zápěstí, procházím mozaikovým labyrintem do sprch, které už notně ohlodal zub času. Některým nefunguje regulace teploty, jiné nejdou vůbec.
Mé kroky směřují do sauny, kde se dávám do řeči s kamarádem, kameramanem a velkým milovníkem libereckého saunování Pavlem Chobotem. Proč si to tu tak zamiloval?
„Zdejší sauna má svoji atmosféru, která se po věky nezměnila,“ spouští Pavel. „Sauna všechny srovná. Seznámil jsem se tu s učitelem, záchranářem, právníkem nebo třeba pilotem. Chodí sem i Němci nebo Poláci a všichni jsme si tu rovni.“
Podle Chobota je právě unikátní atmosféra nyní v ohrožení kvůli sloučení dámské a pánské sauny. Vznikla dokonce petice. „Každý, kdo chtěl, se mohl vyjádřit, jestli chce společnou saunu, nebo oddělenou. A 99 procent lidí, jak mužů, tak žen, chce oddělenou saunu. Myslím, že hodně lidí sem kvůli tomu přestane chodit,“ dodává.
Jablonec? Čtvrtinový vířivky!
Dvouletá pauza a případné alternativy, kam jinam zamířit, jsou tématem číslo jedna i v nedaleké páře. „Ty to znáš v Jablonci, ty vířivky, viď? Jaký jsou, poloviční?“ vyzvídá odhadem padesátník od svého stejně starého známého. „Pche, prej poloviční! Čtvrtinový, kamaráde. Ty vířivky tady, to je luxus, přepych. Oni to uměli postavit!“
Po sprše konečně mířím do bazénu. Napřed ale musím projít uličkou hanby, tedy koridorem s automatickými sprchami. Hle, tak ani ty už nefungují.
Padesátimetrový, modrou barvou se skvoucí bazén láká na příjemných 27 stupňů. Při plavání si povídám s pravidelným návštěvníkem Oldřichem Sedláčkem. „Se stávajícím bazénem jsem velmi spokojen, byl jsem tu hned druhý den po otevření! Chodili jsme sem s kluky plavat a do vířivky, víc nepotřebuji,“ vykládá šestapadesátiletý Sedláček.
Tvář mu ale křiví nejistota. „Upřímně mám obavu, že se to za dva roky nedá stihnout. Je to hodně ambiciózní termín, který se při současných problémech s cenami a dodavateli a nedostatkem materiálu protáhne na nejméně dva a půl roku.“
Bazén v Liberci na dva roky zavírá, plavci marně hledají náhradu |
Z vody se nám naskýtá unikátní pohled na borce cvičící v posilovně a zároveň, patro nad nimi, první strávníky v restauraci. Pomalu se taky rozloučím s bazénem, ale napřed ještě usedám do vířivky. V ní se zrovna rochní můj někdejší kolega z atletického oddílu Martin Staněk s rodinou.
Společně vzpomínáme na odřená záda z červeného tobogánu a městskou legendu o žiletkách, které tam někdo údajně lepil žvýkačkami. „Bylo to tady skvělý. Doufám, že tyhle zábavy zažije i Emilka,“ říká a ukazuje na svoji dvouletou dcerku.
Suším se u Sahar, teplometů, kterých jsem se jako malý hrozně bál, a už převlečený čekám frontu na zálohu za klíček. Přede mnou stojí senior, kterému z batohu vykukují ploutve.
„Tak se tu mějte hezky a za dva roky na shledanou,“ huláká na šatnářky. „S námi už určitě ne,“ odpovídá jedna z dam. „Možná budeme ještě naživu, ale sem už se určitě nevrátíme,“ dodává se smíchem druhá. Z rádia, které tu mají děvčata zapnuté ke krácení dlouhé chvíle, mezitím Michal David zpívá Nesnáším loučení...
