Do motolské nemocnice byl Nepraš nedávno převezený s těžkou mrtvicí. K narozeninám mu kvůli špatnému stavu mohly přijít popřát jen jeho dvě studentky. „Byl obrovská osobnost, přesto nás neválcoval. Když s námi komunikoval, tak osobnost držel na uzdě a popustil ji až v hospodě. Do ateliéru s otevřenou náručí přijímal i lidi, kteří měli úplně jiné názory. Zajímaly ho, a pak se třásl zvědavostí, co z nich realizujeme,“ vzpomíná jedna ze studentek sochařského ateliéru na AVU Jana Doubková. Poslední Neprašem připravená výstava studentských prací se otevírá příští úterý v Trutnově.
Karel Nepraš se na veřejnosti nejprve představil jako člen skupiny Šmidrové. V roce 1957 Šmidrové instalovali na Střeleckém ostrově v Praze Výstavu na jeden večer. Tehdy se Nepraš stal jedním z aktérů „české grotesky“, kterou Šmidrové předznamenali svou estetikou „divnosti“: „Divnost přece není fantastika, divnost je tajemný ostrov uvnitř skutečnosti, je to fantaskno, které vystoupilo z předmětného světa a chce s ním v zájmu své mystifikátorské funkce sdílet jeho podobu,“ napsal v katalogu první galerijní výstavy Šmidrů v roce 1965 Jan Kříž.
V polovině 60. let založil Nepraš spolu s Janem Steklíkem v hospodě U Křižovníků v Praze slavnou Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu. V ní se potkávali neoficiální a undergroundoví umělci, jejichž libůstkou byl absurdní humor a ironie. Vedle Nepraše a Steklíka to byl třeba Otakar Slavík, Zbyšek Sion, Eugen Brikcius či Rudolf Němec. Tahle hospodská akademie české bohémy se proslavila například odběry vzorků piva zatavovanými do pryskyřice, pokusem o výstup na Říp severní stěnou nebo svéráznou hrou s frťany tvrdého alkoholu Fando, nezlob se.
„To byla kaskadérská záležitost, musela jsem zdrhnout, ve zdraví to nikdo nepřežil. Když jsem chtěla v sedmdesátém roce Fandu zopakovat, už se žádný dobrovolník nepřihlásil,“ vypráví kunsthistorička Věra Jirousová, jedna z Neprašových „žaček“ v jeho Křižovnické škole. „Pro mě tam bylo důležitý, že to bylo přirozený prostředí a ne nějaká konverzace o umění. O tom nejdůležitějším se nikdy nemluví, říkal vždycky Karel.“
Zlomovým rokem v Neprašově tvorbě byl rok 1969. Tehdy na ostravském Sympoziu prostorových forem pro sebe objevil litinu, která ho jako materiál provázela až do konce života. V Ostravě vytvořil monumentální kompozici Rodina připravená k odjezdu. Jedno ze svých nejzásadnějších děl. Naneštěstí ji komunističtí pohlaváři zlikvidovali. Vedle figurálních konstrukcí z drátů fixovaných textilem a barvou začal Nepraš používat ozubená kola, převody a šlapadla do svých mobilních sochá. První takovou pohyblivou skulpturou byl Červený dialog. „Když jsem při natáčení pořadu Artóza nedávno ve Veletržním paláci viděla Karlovo Račte šlapat, neudržela jsem se. On dokázal sochy dostat do tý polohy, ve které na ně lidi prostě museli reagovat,“ říká k tomu Jirousová.
Karel Nepraš nikdy netajil, co si myslí o komunistickém režimu. A mnohé říkal hodně hlasitě. Takže s ním měl od začátku sedmdesátých let pořádné opletačky. Ústrky snášel neobvykle statečně. V letech 1974 až 1988 nemohl vystavovat, sochařině se prakticky přestal věnovat. Živil se restaurováním. „Bral to tak, že radši bude dělat těžkou fyzickou práci, než by se kurvil s bolševikem,“ vysvětluje Jirousová. Šplhal po fasádách pražské Nové radnice, pracoval na opravách hradu Žebrák nebo Staroměstské radnice. „To byl jeden z nejlepších kšeftů, který jsem za bolševiků měl, protože radnice byla rok předtím restaurovaná. Ale když chtěl Husák, aby po něm zůstalo něco královského, a dal udělat Královskou cestu, rozhodl primátor, že se bude radnice restaurovat znovu. Tak my jsme většinu času seděli na kafi,“ vzpomínal před dvěma lety Nepraš.
K sochařině se Nepraš vrátil na konci osmdesátých let. Pro veletrh v Basileji připravil několik svých červených soch, poté vznikla jeho úžasná fontána Sněhurka a sedm trpaslíků složená z uzávěrů kanálů, průmyslové keramiky a armatur. V roce 1993 natrvalo instaloval sedmadvacet litinových patníků před Lichtenštejnský palác v Praze. Ve stejném roce kandidoval proti Milanu Knížákovi na rektora AVU. Neúspěšně. Dál pracoval s industriálními materiály, jako třeba v cyklech Žeň I a II, kde torza figur kombinoval se zemědělskými nástroji. Jeho posledním známým dílem je návrh na jezdecký pomník Jaroslava Haška pro žižkovský kopec. Ještě v nemocnici si prý lámal hlavu s jeho realizací.
Na málokterou postavu českého umění se bude vzpomínat se smutkem staženým úsměvem.
Poslední rozloučení s akademickým sochařem Karlem Neprašem se uskuteční v pondělí 15. dubna Velké obřadní síni krematoria v Praze - Strašnicích.
Reformovaná Akademie (1990-2000) II.Karel Nepraš: Velký dialogMilan Kovalský a Karel Nepraš vyrábějí tyčí kruhy.Karel Nepraš: Velká stojící, Střední stojící, Malá stojícíSochař Karel Nepraš zemřel v pátek 5. dubna 2002.
