První velká Burianova výstava vybavená i nejucelenějším katalogem včetně rejstříku děl, která se koná dokonce pod záštitou prezidenta na Pražském hradě, ukazuje, že tato tvorba funguje společně s jediným a mocným katalyzátorem – sentimentem.
Snad jen dnešní dítě docení Burianovu uměleckou i intelektuální naivitu a dokáže přistoupit k realistickým akčním ilustracím či výjevům z pravěku s opravdovou nevinností a nadšením (také díky "osvěžení" instalace prostřednictvím trojrozměrných výjevů).
Pamětníky dojmou ilustrace knih, které prakticky kdekomu prošly rukama, časopisecké ilustrace a školní nástěnné reprodukce z důvěryhodných dob karbonu, devonu atd.
Pečlivě vymalované světy indiánek, mořských dobrodružství, exotických dálek, světa přírody a evoluce.
Svět romantických příběhů, svět snů a čistých srozumitelných vztahů. Tento obraz světa odpovídal naturelu svého autora.
Zdeněk Burian, jak nám ho svědomitě představuje autor výstavy a všech textů v katalogu, učitel a velký burianolog Vladimír Prokop, byl takový jako jeho malby: zahleděný do starého světa, odmítající civilizační nešvary, politikaření, ale i moderní umění.
Stál stranou od jakéhokoliv společenského i uměleckého dění, obklopoval se jen nejbližšími přáteli, pravidelně malířsky doslova dřel a byl velmi citlivý na jakoukoliv kritickou připomínku.
Jeho komplex pocházel zřejmě již z dob nedokončených studií na pražské Akademii výtvarných umění, kam nastoupil již ve svých čtrnácti letech a po roce utekl.
Jeho prvorepublikové ilustrace celkem zapadly do tehdejší masové časopisecké a nakladatelské produkce, a tak Buriana vlastně navždy ocejchovali jako poněkud kýčovitého výrobce komerčních zakázek, což s přívlastkem kapitalistický proti němu použil i komunistický režim.
Dnes se to už jeví paradoxně, proč vlastně ideologie svázaná s kultem realismu tohoto talentovaného kreslíře spíše šikovně nezneužila ke svým cílům.
Byl však patrně příliš opravdový a jeho svět západních nebo vůbec světových dobrodruhů, ale i místních chlapců "od Bobří řeky" (Burian sám byl oddaným trampem) byl komunistům trnem v oku.
Burian léta nebyl ani členem žádných spolků a svazů a ví se, že i neoprávněně lpěl na razítku s titulem akademický malíř. Své diplomy (zasloužilý umělec v roce 1980) však přece jen dostal, zřejmě díky své populárně-didaktické práci, která v četných přírodovědeckých či etnografických publikacích oběhla v mnoha řečech celý svět.
Nechtěně si vytvořil i krátkodobý politický škraloup, když v roce 1971 vyšla v Anglii kniha Octobriana a ruský underground, která byla podvrhem českého emigranta Sadeckého, jenž Burianovi ukradl některé kresby a návrhy na údajný komiks (příběh je podrobněji popsán v knize, kterou letos vydalo nakladatelství Labyrint).
Dělit Burianovo dílo do jiných než tematických skupin nemá cenu. Pokud měl zadání, zakázku či vlastní didaktický úkol, byl snaživým a zručným umělcem s velkým talentem, ale i machou a později i značnou rutinou.
Ve volné tvorbě zůstal amatérem bez nadhledu a energie. Také formát je u Buriana důležitý. Malé až titěrné formáty zvládal skvěle, větší malby však zpracovává obtížněji, s barvou pracuje příliš otrocky a velké plochy se mu rozpadají na titěrně upachtěné detaily.
Expozice tedy celkem logicky představuje jednoznačné tematické celky: centrální část výstavy zaujímají výjevy z pravěku, jejichž rub na panelech lemují stovky ilustrací (Burianovo dílo čítá asi 14 tisíc položek), závěr výstavy tvoří geografické výjevy a některé volné věci, v bočních chodbách jízdárny mají své místo dokumenty, publikace, časopisy, volná tvorba a v patře je nezbytný dětský interaktivní koutek.
Sice se mluví o tom, že postmoderní doba přinesla i značnou toleranci vůči všem vizuálním projevům, ale je dobré si uvědomit, že nenajdeme něco, kde nic není.
Nechme se dojímat návraty do dětství a minulosti, v níž mohou všichni zmatení najít (podle slov prezidenta Klause) "útočiště". Pokud vlastní dobu nechápeme, musíme zpět, třeba i do pravěku.
