Snímek Sny o toulavých kočkách, který ve čtvrtek vstoupil do našich kin, natočil režisér David Sís o svém bratru Petrovi. Film měl předpremiéru v Karlových Varech, kam ho světoznámý výtvarník a autor oceňovaných dětských knih, který od 80. let žije a pracuje v USA, přiletěl osobně představit.
Právě na Karlovy Vary máte vzpomínky z dětství i mládí.
Byl jsem tady dvakrát ve své éře diskžokeje. Diskotéka v Grandhotelu Pupp ale neměla moc dobrou pověst, chodili sem samí vometáci. Moc jsem to tu tedy nevyhledával, ač jsem tu rok vyrůstal. Jako malé dítě mne sem totiž poslali spolu s otcem režisérem, který si ze svého dvouletého pobytu v Tibetu přivezl spoustu exponátů, ale také střevní parazity. Já je jako čtyřletý od něj chytil, takže nás tu asi měsíc léčili.
A pak jsem tu jako dvanáctiletý strávil rok u tety, sestra byla v Litoměřicích. Rodiče totiž odjeli do Indonésie natáčet dokument. A když se vrátili, oznámili nám, že čekáme bratra. Toho, který o mně natočil tento dokument.
Nepřišlo natáčení moc brzy?
Já bych řekl, že moc pozdě. Otec měl teorii, že je třeba točit takzvaný předčasný portrét. Hodně točil s mladými Bolkem Polívkou a Jirkou Stivínem. Říkával, že je dobré natočit, když začínají, protože se to bude jednou hodit. A dá se předpovědět, co vše se stane.
Když takhle vidíte svůj život, došel jste k nějakému poznání?
Došlo mi, co jsem neměl dělat. Když jsem byl mladší, měl jsem seznam věcí, co jsem chtěl stihnout. Jako starý už mám takový seznam obrovský, že nevíte co dřív. A já přitom dělal některé věci čistě od srdce – knížku o Tibetu, knížku o Robinsonovi, o Darwinovi... A najednou zjistíte, že Robinson se nemá používat, protože mučil Pátka, a tím pádem byl kolonialista. Že Kolumbus začal strašnou genocidu v Americe. A že v Darwinovu evoluci dvě třetiny Američanů nevěří. Čili by to bylo lepší nedělat, protože se taková knížka neprodá. Díky bratrovu dokumentu o tom teď přemýšlím. Třeba proč jsem nevytvořil více filmů.
 |
Ústředním mottem snímku je otázka: „Brácho, jak tě napadne to, co máš nakreslit?“ Odpověď přímo nepadne, ale není jí právě celý film a potažmo váš život?
To bych řekl! Viděl jsem film dvakrát. Poprvé jsem to pokládal za vtip, že na tuto otázku nejde odpovědět. Při druhém zhlédnutí jsem si ale přesně tohle uvědomil. Jsou dva přístupy. V prvním si prosadíte své téma a pak jen sumýrujete, co chcete říci, co vás inspiruje a z toho něco vznikne. Teď mi ale dvakrát řekli: „Udělejte si knížku, jakou chcete!“ Přesně o tom jsme s klukama na škole snili. No a vy najednou nevíte. Čtrnáct dní sedíte a říkáte si: O stromech? O svobodě? O dětech? A pak jdete zpátky a chcete vědět, o čem by kniha měla být, jak velká a kolik má mít obrázků.
Kdybyste takovouhle možnost dostal na začátku kariéry, hned byste věděl?
Na začátku kariéry je člověk mladej a tím pádem drzej a sebevědomej. Nezná důsledky a neptá se, kolik se toho prodá, kolik to zabere času. Tah obchodního oddělení je totiž šílený a existuje u všech kulturních odvětví.
Vy jste se ale marketingovými požadavky asi tolik ovlivňovat nenechal a přesto se prosadil.
Mladí mají výhodu v tom, že jsou zabednění a stojí si za svým. Někdy je to ale může stát krk. Já dostával na začátku ke zpracování nápady jiných a musel s nimi vyjít. Některé přitom byly strašné. Jenže za nájem jsem musel platit tisícovku měsíčně a za knihu byla záloha tisíc pět set. Takhle jsem obešel pět šest nakladatelství a všude dostal tu nejblbější knížku a měl měsíc na její výrobu. To bylo velké poučení. Pak jsem stále dostával knihy jiných, ale už jsem si na to mohl vzít třeba čtyři pět měsíců. A pak jsem už konečně mohl dělat to svoje.
Zažil jste v začátcích v USA vysloveně pocit beznaděje, že se necháte zaměstnat někde u pumpy?
Pumpa nepřicházela v úvahu, tam bych se asi netrefil. Ve velkých městech chodívali umělci většinou dělat číšníka. Hlavně herci. Když ale celý den roznášíte kremrole, unavíte se. Pak si večer jen tak sednout a kreslit je hrozně těžké. Já měl štěstí, že jsem toho číšníka nevzal, ale bylo to o krk. Dvakrát jsem pracoval ve studiu kresleného filmu. Ale to je podobné, od devíti do pěti sedíte ve studiu a kreslíte nějaké brabence. A večer jdete domů, lehnete a pustíte si fotbal. Já totiž když dělám něco svého, jsem schopen tři noci nespat.
Vzrušení ale nabízela třeba práce v novinách. Ve tři mi zavolali: Můžete do rána udělat obrázek toho a toho politika? A pak třeba řekli, že to neberou. Byly to boje.
Že se prosadíte, jste ale věřil.
Byl jsem mladej a asi dost arogantní. Dneska už bych si tak jistý nebyl. Už s mými animovanými filmy v Los Angeles jsem vždycky vlezl někomu do vily a ani neuměl dobře anglicky. Taky mne občas vyhodili. Později v New Yorku jsem si kvůli knihám na každý den domluvil tři schůzky. Výhoda byla, že se jednalo osobně. Dneska se po mailu píše: Tak mi pošlete, co máte, a já vám řeknu, že se mi to nelíbí.
Takže jste si užil i neúspěch.
Tenkrát byl šéfem slavného Push Pin Studios Seymour Chwast, letos mu akorát bylo devadesát. Já o něm věděl už z Prahy a posílal jsem mu z celého světa pozdravy. Jen proto, že byli bezvadní. Když jsem se blížil k New Yorku, napsal jsem mu, že bych ho rád viděl. Představoval jsem si, že když jsem mu poslal dvacet pohledů, uslyším: Výborně, starej kamaráde, tady mám pro tebe práci. On mi ale řekl, ať tam nechám obrázky a zítra si je přijdu vyzvednout. Druhý den mi pak desky jen vrátila sekretářka a já uvnitř našel papírek se slovy: Hezká práce, zase mi to někdy ukaž. Nic z toho nebylo.
Vaše knihy vyprávějí o hrdinech vašeho dětství: Malý princ, Robinson, Eskymo Welzel, tatínek. Kdo bude další?
Byli to hrdinové, se kterými jsem v polovině 20. století vyrůstal. Když jsem v Americe dostal šanci dělat svoje věci, začal jsem je pomalu vytahovat. V podstatě to ale bylo zoufalství, protože jsem o dětech v Americe nic nevěděl. Nevyrůstal jsem s nimi, nehrál baseball a nejedl koláč s jabkama.
Všechno to jsou hrdinové, kterým dlouho trvalo, než se prosadili. A před třemi lety jsme se synem objevili příběh Nicolase Wintona. Zachránil 669 dětí, ale nikdy o tom nemluvil a za hrdinu se nepovažoval. Takže kniha Nicky & Věra, která zde vyšla v říjnu, je o něm. V Americe mi tvrdili, že to bude smutná kniha o holokaustu, ale já říkal: „Naopak, bude veselá o životě Nicolase Wintona.“
Ukázka z knihy Petra Síse Nicky & Věra
Před dvaceti lety jste Marku Ebenovi na Plovárně říkal, že byste chtěl navázat na Jiřího Trnku a natočit film o Madlence. Proč to nedopadlo?
Film byl blízko, vlastně i vznikl. Madlenka byla tehdy moje malá šestiletá dceruška, měla blond vlasy a byla strašně divoká. Bydleli jsme v bloku newyorského Soho, dnes tam jsou samé butiky, ale tehdy byl velmi přátelský, žili tam lidé z celého světa. Madlenka vždy večer vyrazila kolem bloku a se všemi se bavila, vyprávěla jim třeba, že se jí kýve zub. Od každého dostala nějakou sladkost. Každý v tom bloku byl z jiné země, každý mohl vyprávět svoji pohádku a Madlenka by ve své fantazii jezdila na různé ostrovy. Možná to bylo trochu povrchní, ale já byl tehdy unesen z mé malé holčičky. Napsal jsem asi deset malých scénářů a začali to chystat v rámci pořadu Sesame Street (Sezame, otevři se).
Tedy úspěch.
Ale tam začaly problémy. Poté, co jsem se roky snažit zbavit komunistické cenzury a najednou se ocitl v nejlepším progresivním pořadu, mi začali říkat: Proč by Madlenka jenom jedla bonbony? Proč třeba nezačne sázet stromy? Proč nesbírá odpadky? A do toho bude hrát tahle a tahle písnička. Takže jsme natočili asi šest dílů, jež se ale úplně vzdálily od mé představy. Oni navíc na všechno dělali průzkumy a zjistili, že Madlenka by byla daleko populárnější, kdyby nebyla blondýna. Takhle prý vypadá jako rozmazlené dítě. Tam jsem pochopil, že u filmu je nejhorší projít okolo producenta a všech těch lidí, kteří vám říkají, jaké má co být. Zjistil jsem, že u knížek mám daleko větší svobodu. Madlenka vyšla jako kniha. Dceři je dnes dvacet sedm, leze po horách, a když za ní někdo přijde s Madlenkou, kroutí očima.
Po revoluci vám prý nabízeli post ministra či velvyslance. Jak to bylo?
Tehdy přijela do New Yorku první delegace s Kocábem a Skalníkem, ta úplně nejlepší. Bylo to legrační, Havel chtěl jít New Yorkem pěšky, takže všichni tajní agenti museli běhat po chodnících. „Prosím vás, neříkejte tomu Zappovi, že dneska bude večírek, my už ho tam nechceme,“ říkali jim tehdy. Americký prezident pak Čechům doporučil, že přece nemůžou takhle chodit v bundách, že si musí koupit saka, každá vláda musí mít saka. Bezvadná doba.
Šli jsme tehdy na pivo do klubu CBGB, bydlel jsem hned vedle, a tam se mne ptali: „Hele, nechtěl bys být velvyslanec v Ghaně?“ „Co já bych dělal v Ghaně, vole?“ „Je tam slunce, rozumíš.“ A takhle se ta konverzace táhla. Byl to ale spíš takový unikátní večer. (smích) Pavel Tigrid mi pak při návštěvě Prahy nabízel ještě náměstka ministra kultury, ale já na tohle nikdy nebyl, špatně by to dopadlo.
Máte jako umělec nějaký sen?
Šíleně mne inspirovala výstava, co loni vymysleli v DOX. Čekal jsem soubor mých upatlaných obrázků v rámečcích, oni to ovšem udělali ve velkých formátech a s promítáním, až to dostalo naddimenzionální charakter. Něco takového bych chtěl vymyslet přímo na míru.
Jako malý jsem byl unesen Maroldovým panoramatem, tenkrát jsem tam přelezl a sbíral cepy, než mne chytli. Chtěl bych tedy vymyslet výstavu, kam by děti chtěly vlézt.
