Obrana, již jako strategii zvolila Pečinková, se v případě "outsiderů" míjí účinkem a vede k tomu, že na akademické, vyšší úrovni vlastně pokračuje argumentace "starého typu" (venkovanství, spjatost se skutečností, humor, obraz domova, poctivost, prostota). Autorka se sice pokouší vyvrátit některé "ladovské stereotypy", avšak nakonec sama de facto připouští jejich oprávněnost - poukazuje například na zjednodušené tvrzení, že umělec nalezl svůj typický styl ve dvacátých letech a pak jej rozvíjel beze změn a bez zásahu vnějších vlivů. V závěru své práce sama připouští, že stylové proměny "jsou však jen vnějším rámcem, v němž Lada v podstatě od počátku rozvíjí variace na několik zásadních témat, založené na konstantních výrazových principech."
Autorce se sice podařilo ukázat, proč Josef Lada patří mezi významné osobnosti moderní výtvarné kultury, avšak specifičnost jeho spojení s komplexem jevů zahrnovaných pod pojem moderní kultury, a tedy rozpornost či "neuchopitelnost" jeho díla, se jí nepodařilo vyjádřit přesvědčivě. Výhody jiného než životopisně a popisně uměleckohistorického přístupu naznačil Ladův medailon od Petra Placáka a naposledy i studie Karla Císaře Kde domov můj? v časopise Umělec. Pokud se má prokázat souvislost Ladova díla s moderním uměním, je nutné se obrátit k obecnějším výkladovým rámcům. Ty by měly zahrnout moment tvůrčího úsilí vědomě vázaného na možnost reprodukce a reprodukovatelnosti, jež právě u Lady nezasahují rušivě do živosti originálu, stejně jako moment hledání ztraceného ráje a "rekonstrukce" mýtu, ta vděčná iluze moderní doby. Neměl by tu chybět ani pokus o komparaci s tvůrčími osudy dalších solitérů, jako byl Josef Váchal či Jan Konůpek, u nichž se - mimo jiné - objevují analogické a samozřejmě častější "doteky" s výtvarným jazykem avantgardy. Ve výkladu by se pak mohlo dostat i na paradoxy Ladova díla, jež na jedné straně charakterizovala mimořádná vhodnost pro reprodukování a masové rozšiřování a na straně druhé tematická archaičnost venkova. Prostota, vytrvalost a důkladnost, se kterou Lada přistupoval ke každému úkolu, svědčí nejen o důslednosti či vnitřní svobodě, ale poukazují také k cykličnosti a mechaničnosti vesnického světa. Rozpornost bezčasí, v němž se pohybuje Lada i jeho dílo, tak není projevem modernity, ale jejím důsledkem.
Poselství Ladovy tvorby neurčuje pouze snaha naučit nás rozeznávat pod nánosy civilizace svět, v němž žijí hastrmani, jak píše na závěr Pečinková. Naše čtení Lady naopak může vycházet z otázky, má-li iluze a tiché útočiště před rozpory moderny ještě jinou hodnotu než být odzbrojující, pasivní útěchou. Nefunguje Ladovo dílo spíše jako důmyslná náhražka a pohodlná past, v níž se nakonec cítíme dobře? A jak se to srovnává s tehdejším i dnešním pojmem umění?
Pavla Pečinková se na svou cestu za "Ladou skutečným" vyzbrojila standardními prostředky životopisce a historika umění, a tak díky její monografii naleznou budoucí interpreti dobře připravenou půdu pro propracovanější výklady Ladova odkazu. Latentní averze vůči avantgardě a jejím programům, která z knihy tu a tam probleskne, v důsledku zabránila autorce přistoupit k Ladovi bez předsudků. Zařazení autora do dějin umění totiž nedosáhneme výtkami na adresu jiných koncepcí vývojových proměn moderního umění, ale přesvědčivou formulací svého vlastního pojetí tohoto celku, který by jistě bez Lady ztrácel svou vzrušující mnohoznačnost.
Pavla Pečinková: Josef Lada. Vydala společnost Gallery. Praha 1998. 205 stran, náklad a cena neuvedeny.
Autorce se sice podařilo ukázat, proč Josef Lada patří mezi významné osobnosti moderní výtvarné kultury, avšak specifičnost jeho spojení s komplexem jevů zahrnovaných pod pojem moderní kultury, a tedy rozpornost či "neuchopitelnost" jeho díla, se jí nepodařilo vyjádřit přesvědčivě. Výhody jiného než životopisně a popisně uměleckohistorického přístupu naznačil Ladův medailon od Petra Placáka a naposledy i studie Karla Císaře Kde domov můj? v časopise Umělec. Pokud se má prokázat souvislost Ladova díla s moderním uměním, je nutné se obrátit k obecnějším výkladovým rámcům. Ty by měly zahrnout moment tvůrčího úsilí vědomě vázaného na možnost reprodukce a reprodukovatelnosti, jež právě u Lady nezasahují rušivě do živosti originálu, stejně jako moment hledání ztraceného ráje a "rekonstrukce" mýtu, ta vděčná iluze moderní doby. Neměl by tu chybět ani pokus o komparaci s tvůrčími osudy dalších solitérů, jako byl Josef Váchal či Jan Konůpek, u nichž se - mimo jiné - objevují analogické a samozřejmě častější "doteky" s výtvarným jazykem avantgardy. Ve výkladu by se pak mohlo dostat i na paradoxy Ladova díla, jež na jedné straně charakterizovala mimořádná vhodnost pro reprodukování a masové rozšiřování a na straně druhé tematická archaičnost venkova. Prostota, vytrvalost a důkladnost, se kterou Lada přistupoval ke každému úkolu, svědčí nejen o důslednosti či vnitřní svobodě, ale poukazují také k cykličnosti a mechaničnosti vesnického světa. Rozpornost bezčasí, v němž se pohybuje Lada i jeho dílo, tak není projevem modernity, ale jejím důsledkem.
Poselství Ladovy tvorby neurčuje pouze snaha naučit nás rozeznávat pod nánosy civilizace svět, v němž žijí hastrmani, jak píše na závěr Pečinková. Naše čtení Lady naopak může vycházet z otázky, má-li iluze a tiché útočiště před rozpory moderny ještě jinou hodnotu než být odzbrojující, pasivní útěchou. Nefunguje Ladovo dílo spíše jako důmyslná náhražka a pohodlná past, v níž se nakonec cítíme dobře? A jak se to srovnává s tehdejším i dnešním pojmem umění?
Pavla Pečinková se na svou cestu za "Ladou skutečným" vyzbrojila standardními prostředky životopisce a historika umění, a tak díky její monografii naleznou budoucí interpreti dobře připravenou půdu pro propracovanější výklady Ladova odkazu. Latentní averze vůči avantgardě a jejím programům, která z knihy tu a tam probleskne, v důsledku zabránila autorce přistoupit k Ladovi bez předsudků. Zařazení autora do dějin umění totiž nedosáhneme výtkami na adresu jiných koncepcí vývojových proměn moderního umění, ale přesvědčivou formulací svého vlastního pojetí tohoto celku, který by jistě bez Lady ztrácel svou vzrušující mnohoznačnost.
Pavla Pečinková: Josef Lada. Vydala společnost Gallery. Praha 1998. 205 stran, náklad a cena neuvedeny.
