Kvalitní služby fotografa Josefa Sudka

Josef Sudek byl obrovsky pracovitý. Hned na několika domácích frontách je v těchto týdnech prezentováno jeho dílo, přičemž ve dvou případech jsou představeny autorovy snímky zakázkové, dosud nezanesené do povědomí o tomto tvůrci.

U příležitosti čtvrtého výročí obnovení Ateliéru Josefa Sudka na pražském Újezdě, kde tento fotograf, žijící v letech 1896 až 1976, měl svůj "domeček", je stylově instalována výstava z Mistrova díla.

Jmenuje se Tanec a čítá nevelkou kolekci jak původních, tak nově nazvětšovaných pozitivů, na nichž jsou k vidění taneční kreace choreografky, režisérky a zakladatelky pražské skupiny moderního tance Jarmily Kröschlové v provedení především Taťány Pexové.

Sudek její taneční projev fotografoval jak u sebe v ateliéru (tedy na místě "doličném"), tak na barrandovské louce nad Prahou; psala se polovina třicátých let.

Sudkovy ateliérové fotky tanečnic jsou spolehlivým řemeslem své doby, ničím více, ničím méně. Ovšem taneční záběry v plenéru jsou zakázkou, z níž plynoucí čas snímá účelový charakter a zhodnocuje se tvůrčí vklad, který fotograf tehdy investoval.

Sudek má pověst autora kontemplujícího, jenž byl v městských sceneriích i ve volné přírodě schopen čekat na optimální světelnou konstelaci celé hodiny, který se k námětům vracel s nevídanou nespěchavostí.

Na výstavě Tanec však dostáváme důkaz, že Josef Sudek byl schopen vystihnout vrcholný okamžik i u námětu vyloženě momentního, že dokázal exponovat v kulminačním bodě dynamického tělesného projevu.

Sluší se dodat, že soubor Tanec není instalován úplně poprvé; premiéru si odbyl předloni v Ostravské galerii výtvarného umění. To však nemění nic na oprávněnosti slov spolukurátorky nynější výstavy Anny Fárové, která v doprovodném textu píše, že jde "o méně známou kapitolu spolupráce Josefa Sudka s významnou osobností českého kulturního života".

Rozuměli jsme si…
Daleko známější kapitolu fotografovy spolupráce s jiným tvůrcem reflektuje výstava Filla - Sudek, kterou do Domu U Zlatého prstenu, kde má svou stálou expozici Galerie hlavního města Prahy, připravil teoretik Vojtěch Lahoda. Malíř Emil Filla (1882-1953) si zprvu u Sudka objednal fotoreprodukce svých prací.

Snímky mu Filla honoroval tak, že mu věnoval některá díla. Spolupracovali v časopise Volné směry. Profesní partnerství se transformovalo v přátelství.

"Oba jsme si moc rozuměli v záležitostech umění a on s daleko větším rozhledem mě v této oblasti poučil," napsal Sudek v dopise den po Fillově smrti.

Vojtěch Lahoda vybral z pěti veřejných sbírek takové Fillovy kresby a obrazy, které se námětově (zátiší), motivicky (sklenice) či formálně (panoramata) potkávají se Sudkovými volnými fotografiemi - s jejich výběrem z depozitářů Uměleckoprůmyslového muzea v Praze pomohl jeho kurátor Jan Mlčoch.

Tato expozice rovněž víceméně komorního charakteru nemá za svůj cíl představit věci neznámé, nýbrž připamatovat jeden umělecky plodný vztah. Vizuální "naslouchání" tvůrčímu dialogu Filla - Sudek je v nejlepším, nezbagatelizovaném slova smyslu zajímavé a divák odchází s pocitem, že by nebyla marná publikace, jež by tohle přátelství podrobně zdokumentovala.

A jen zmiňme, že o několik metrů dál, v témž areálu, je ve stejném termínu Sudek přítomen ještě jednou: v Domě U Zlatého prstenu je instalována expozice Libeňský plynojem a slavný fotograf byl z tvůrců, kteří si tuto pražskou stavbu vybrali za námět.

V domě po Benešovi
Jako jeden z plejády fotografů je Josef Sudek zastoupen ve výpravné publikaci Edvard Beneš v Sezimově Ústí. Historik Michal Kolář a filmař Vladimír Drha se sešli nad dokumentem Paďousy, letní sídlo diplomatů (předloni jej vysílala Česká televize), odtud pak vedla jejich cesta k obrazové knize, k níž napsali obsáhlý úvod o historických, osobních i ryze stavebních okolnostech vily Edvarda Beneše, kterou si tento politik nechal vystavět v Sezimově Ústí.

Sudkovy snímky jsou přítomny v zadních partiích publikace; Kolář s Drhou v úvodu stručně vysvětlují jejich vznik: architekt Pavel Janák chtěl po Benešově smrti (3. září 1948) napsat o sídle v Sezimově Ústí stať, doprovodit ji měly kresby Cyrila Boudy, Antonína Strnadela a Václava Pavlíka plus fotografie Josefa Sudka zachycující vilu i zahradu kolem ní.

A tak Sudek "v září a říjnu zhotovil nejen četné snímky exteriérů a interiérů vily, ale také zahrady v různých denních dobách a z rozličných perspektiv. Na několika fotografiích zachytil v tomto prostředí i Hanu Benešovou." Janákova stať již nevyšla, časopis Architektura byl mezitím bolševizován.

Několika řádky toto fotografovo angažmá zaznamenává ve své veliké monografii Sudek i Anna Fárová (Torst, 1995), avšak teprve teď, s vydáním svazku Edvard Beneš v Sezimově Ústí, si můžeme udělat představu, co Sudek v areálu zesnulého politika exponoval.

A opět: kromě ryze dokumentačních záběrů, jistěže obrazově čistých, řemeslně kvalitních, se i tady objevují fotografie, jež v sobě mají něco víc: ve snímcích popsaných Ráno před pohřbem, Schodiště k hrobce nebo Opuštěná zahrada či Psací stůl poznáváme sudkovské tóny melancholie.

,