Tahle pražská rodačka - na svět přišla 15. března 1909 - není vytříbená stylistka a značný časový odstup i paměť jí už zkreslily obraz některých reálií. S tím však autorčin memoárový příspěvek k uchování vědomí, jak určité společenské kruhy žily v prvních čtyřech dekádách, nestojí ani nepadá a nemá cenu se na faktických posunech recenzentsky "točit". Podstatný je duch téhle knihy. V prvé řadě ukazuje na velmi odlišné vnímání času, než je to dnešní: čas byl i v "tepající" meziválečné metropoli, jíž Praha relativně byla, prožíván mnohem povlovněji, a měl-li člověk hmotné pohodlí, zabýval se svojí duší s důkladností, jež se nyní jeví až jako marnivá rozmazlenost - téměř každý nervový otřes hojil se několikatýdenními pobyty v odlehlých penzionech či léčebnách.
Otevřenost a hojnost času byla v bohatších kruzích spojena s hojností a otevřeností prostoru - nejen žitím v rozlehlých bytech, domech a palácích, nýbrž i v chápání Evropy jako kontinentu, který je "můj" - kdy se samozřejmě přejíždí z místa na místo, ze země do země.
Jiným rysem memoárů Mii Münzerové Le Comte je ovšem podivuhodná věcnost, možná související s fatálním přijímáním zvratů a ran (v autorčině rodině, respektive ve vzpomínkách malířky, jsou trvale a v hojné míře přítomny nemoci a úmrtí, rychlá zhasínání osudů). Vedle tohoto obecnějšího dobového aspektu nese svůj díl na věcném vyznění knihy pisatelčina hédonická chuť žít a emancipovaná neochota nechat si mluvit do osobních záležitostí. Proto docela klidně napíše "Nikdy jsem nedokázala zalhat" a o tři stránky dál líčí, jak jednomu z mužů, kteří se kolem ní točili, lhala. Neřekl bych ale, že takový postoj stojí na chladném kalkulu, nýbrž je projevem vůle a touhy přežít, reakcí na ohrožení, která doléhala na Miu Münzerovou Le Comte, její rodinu i národ (matka malířky zahynula v koncentráku).
A ještě další rovina svazku Stále sním o Praze stojí za pozornost: ta, v níž umělkyně americkému publiku zprostředkovává pražské a české zvyky i historické mezníky. Optika staré dámy je zábavná a užitečně "odtažitá", poněvadž židovský živel koexistoval, ale nesplýval s českým prostředím. Jedna z charakteristik: "Buchty jsou takové české národní jídlo; dává se do nich droždí, jsou velké zhruba dva na dva palce a mohou se plnit mákem či švestkovým džemem zvaným povidla. Jsou výborné, ale je to zákusek spíš pro chudé lidi, protože jsou velmi syté."
Nakonec malá poznámka o aktuálním knižním kontextu. "Považuji Kokoschku za svého nejdůležitějšího učitele," konstatuje Mia Münzerová Le Comte, jinak absolventka pražské Akademie výtvarných umění, žačka Maxe Švabinského. Rakušan Oskar Kokoschka (1886-1980) však ve svých pamětech - pod názvem Můj život je před pár týdny vydal brněnský Atlantis - o svoji obdivovatelku, s níž se stýkal, nezavadil slovem. Partii, v níž na straně 141 výtvarnice popisuje, jak v Nice v roce 1939 potkala malíře Rudolfa Kunderu s jeho šestnáctiletou milenkou Andrey, si pak lze v malířově podání přečíst v knize Ireny Jirků Randez-vous s Rudolfem Kunderou, již předloni vydalo jihlavské nakladatelství Listen.
|
Stále sním o Praze(Vzpomínky) |
| Autorka: Mia Münzerová Le Comte |
| Přeložil a slovníčkem v knize zmíněných osobností doprovodil Miloš Tomasco |
| Ilustrační doprovod a dokumentace z archivu autorky |
| Nakladatelství H & H, Jinočany, 2000 |
| 172 stran + 16 stran obrazové přílohy |
| náklad a cena neuvedeny |
Jiným rysem memoárů Mii Münzerové Le Comte je ovšem podivuhodná věcnost, možná související s fatálním přijímáním zvratů a ran (v autorčině rodině, respektive ve vzpomínkách malířky, jsou trvale a v hojné míře přítomny nemoci a úmrtí, rychlá zhasínání osudů). Vedle tohoto obecnějšího dobového aspektu nese svůj díl na věcném vyznění knihy pisatelčina hédonická chuť žít a emancipovaná neochota nechat si mluvit do osobních záležitostí. Proto docela klidně napíše "Nikdy jsem nedokázala zalhat" a o tři stránky dál líčí, jak jednomu z mužů, kteří se kolem ní točili, lhala. Neřekl bych ale, že takový postoj stojí na chladném kalkulu, nýbrž je projevem vůle a touhy přežít, reakcí na ohrožení, která doléhala na Miu Münzerovou Le Comte, její rodinu i národ (matka malířky zahynula v koncentráku).
A ještě další rovina svazku Stále sním o Praze stojí za pozornost: ta, v níž umělkyně americkému publiku zprostředkovává pražské a české zvyky i historické mezníky. Optika staré dámy je zábavná a užitečně "odtažitá", poněvadž židovský živel koexistoval, ale nesplýval s českým prostředím. Jedna z charakteristik: "Buchty jsou takové české národní jídlo; dává se do nich droždí, jsou velké zhruba dva na dva palce a mohou se plnit mákem či švestkovým džemem zvaným povidla. Jsou výborné, ale je to zákusek spíš pro chudé lidi, protože jsou velmi syté."
Nakonec malá poznámka o aktuálním knižním kontextu. "Považuji Kokoschku za svého nejdůležitějšího učitele," konstatuje Mia Münzerová Le Comte, jinak absolventka pražské Akademie výtvarných umění, žačka Maxe Švabinského. Rakušan Oskar Kokoschka (1886-1980) však ve svých pamětech - pod názvem Můj život je před pár týdny vydal brněnský Atlantis - o svoji obdivovatelku, s níž se stýkal, nezavadil slovem. Partii, v níž na straně 141 výtvarnice popisuje, jak v Nice v roce 1939 potkala malíře Rudolfa Kunderu s jeho šestnáctiletou milenkou Andrey, si pak lze v malířově podání přečíst v knize Ireny Jirků Randez-vous s Rudolfem Kunderou, již předloni vydalo jihlavské nakladatelství Listen.
 Příbuzní na maškarním plese. |
 Rodiče M. Münzerové procházející se po Karlově mostě. |
 S prvním manželem Wolfgangem Thorwartem blízko Paříže. |
 Mia Münzerová ve Svatém Mořici. |
 Mia Münzerová v Karlových Varech. |
 Sestry Anne a Mia Münzerovy s Fräuli. |
 Rodinný výlet se spolužačkami. |
