Chytrá a schopná je galerie berlínská

S prezentacemi umění vzniklého ve dvacátém století na německém území nemáme velké zkušenosti. Meziválečnou avantgardu známe především díky přehlídkám orientovaným na prostor (pro české výtvarníky bližší) Francie, rovněž poválečné umění se k nám z Německa dostává po troškách. Už v tom je putovní expozice sbírek Berlinische Galerie, která zavítala do Městské knihovny v Praze, objevná.

Byl to vůbec odvážný nápad vyslat počtem obrovskou a hodnotově nevyčíslitelnou kolekci Berlinische Galerie na pouť po Evropě. Toto pružné jednání možná přispěje k příští větší slávě galerie, která během "turné" čeká na dokončení své nové budovy. Tím, že na výjezdech představuje jádro svých rozsáhlých sbírek, Berlinische Galerie získává v cizině kontakty i renomé.

V Praze výstavu otevírá instalace Art Show Edwarda a Nancy Kienholzových, takže vlastně jdeme proti proudu času, konkrétně od sedmdesátých let až na začátek dvacátého století. Art Show, tento panoptikální vernisážový "betlém" z mumlajících soch kunsthistoriků a galeristů v životní velikosti, je nejzajímavější ukázkou poválečné kolekce galerie. Vystihuje kašírovanost rétorických cvičení, kdy nad sklenkou levného vína (v tomto případě ovocné bowle) návštěvníkovi vernisáže skápne od úst nejedna prázdná, leč duchaplně se tvářící myšlenka.

Sbírka Berlinische Galerie

Galerie hlavního města Prahy 
+
Berlinische Galerie

Autorka výstavy: Ursula Prinz

Kurátoři v Praze: Hana Larvová a Karel Srp

Grafická koncepce: Jiří Příhoda

Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha 1

Výstava trvá do 6. ledna 2002

Nová figurace šedesátých let v čele s obrazy Georga Baselitze a Eugena Schönebecka je zastoupena několika pozoruhodnými díly; na tento oddíl si však na konci výstavy - na rozdíl od Art Show! - stěží vzpomeneme. Následující umění do roku 1945 je totiž ve sbírce prezentováno mimořádnými pracemi. Za rozjezd zde poslouží jakási kulturně-historická sonda do dějin Berlína. Nová věcnost v dílech Grosze a Dixe ukazuje racionální pohled na sociální život předválečného Německa, oddíl Pronásledovaní pak tvorbu nepohodlných umělců (Schlichterova Slepá moc). Novodobé německé stigma ilustruje i několik sálů věnovaných fotografii.

Salomonovy slavné fotky politiků sice zobrazují relativně poklidný říšský sněm na sklonku dvacátých let, ale u každého snímku je uveden rok a místo Salomonovy smrti: 1944, Osvětim. Není pochyb, že právě prizmatem nacistického běsnění ukazuje Berlinische Galerie i záběry emancipovaných "nových žen" (skvělá Marta Astfalck-Vietz), Bauerovy snímky Speerovy architektury či propagandistická fota z časopisu pro "slušné chlapce" v hnědých košilích Volk und Velt.

Nemyslím však, že jde o sebemrskačskou obsesi, ani o sázku na kontroverzní téma. Spíš běží o další pokus předvést některé nemilé aspekty moderních a avantgardních tendencí, které často - zejména v případě fotografie jako média - ochotně posloužily totalitním myšlenkám, či dokonce některé z nich iniciovaly, a to jak v Německu, tak v Rusku. Nadmíru zajímavé jsou proto snímky rudoarmějce Georgije Petrussova z květnových bojů v Berlíně: způsob a pochopení, jakým právě tento vítěz uchopil tragédii poraženého německého národa, jsou zcela ojedinělé.

Vrcholem přehlídky jsou poslední dva sály: dada kabinet a východoevropská avantgarda. Kabinet je poněkud pitoreskní parafrází výstavky, již Berlín viděl roku 1920. Nikde jinde nemají tolik zásadních věcí od Hannah Höchové nebo Raoula Hausmanna jako právě v Berlinische Galerie. Svěžího a humorného nádechu této "atrakci" dodávají dvě rekonstrukce společných objektů Johna Hearfielda a George Grosze, respektive Rudolfa Schlichtera. Berlíňané jsou rekonstrukcemi vůbec posedlí. Díky tomu zde znovu stojí Prounen-Raum El Lissického, svého druhu trojrozměrný pohled do vesmíru z roku 1923, a také velkolepý model ještě velkolepějšího moskevského Paláce sovětů od Nauma Gabo, bohužel, či vlastně naštěstí nerealizovaného.

Opěvovat by šlo ještě ledascos dalšího: Rodčenkovy a Moholy-Nagyovy fotografie, Gaboovy sochy, Tatlinovy kontrareliéfy. A také třistaspadesátistránkový katalog. Ten odkrývá, že tohle všechno je pouhá ochutnávka, toliko výsek, a že kdyby bylo v Městské knihovně víc místa...

Iwan Puni: Syntetický hudebník, 1921.

Naum gabo: Návrh Paláce Sovětů, 1931.

George Grosz: Autoportrét, 1928.

Georg Schrimpf: Dvě dívky, 1928.

Heinz von Perkhammer: Říšská dálnice, konec 30. let 20. století.

Georgij Petrussow: Berlín v květnu, 1945.

Werner Heldt: Sobotní odpoledne, 1952.

Eugen Schönebeck: Ukřižovaný, 1964.

Edward Keinholz a Nancy Reddin Keinholz: The Art Show, 1963 - 1977.

Hannah Höchová: Novináři, 1925.