Zatímco v Havranovi si vypravěč stýská po ztracené milé, ve Vránách se vše sype na hlavu dvanáctileté Barbory. Hlavně doma je to divné. Matka je vymodelovaná jako hysterka, která si na mladší dceři vybíjí pocit méněcennosti. Otec statuje jako bezbarvé, zamlklé individuum, kterému občas rupne v hlavě, a nebohou krutě seřeže. A starší dcera se vyhřívá v rodičovské přízni a užívá si pozici rozumnějšího a odpovědnějšího sourozence.
Obálka knihy Vrány
S Bárou se od počátku nehraje fér. Navenek je to děvče možná divoké, možná sem tam na něco zapomene a něco poplete – ale její vnitřní svět je bohatý, je citlivá, má talent pro kreslení i psaní. Jenže její klady vycházejí na světlo jen ve škole, kde si jich všímá mladý učitel výtvarky; doma o ně není zájem. A to se k Bářiným zmatkům na duši ještě přidávají zmatky na těle.
Bářino literární nadání ilustruje rozdělení vypravěčských partů: její hlas se střídá s hlasem matky. Bára je subjektivní, jako by si psala deník. Matka je objektivní: přepisuje na dceru i na manžela své nezpracované mindráky, hází jim na krk oprátku svého zpackaného života, žaluje na celý svět. Obě jsou výrazně emotivní, ale zatímco matka plive zlobu kolem, Bára se potichounku trápí, užírá, hroutí do sebe.
Dvořáková napsala svižnou psychologickou novelu o mezigeneračním pekle. Komorní příběh na téma, jak rodiče dokážou poničit vlastní děti.
VrányPetra Dvořáková Host, 2019, 184 stran |
Jenže jako by zapomněla, že takovými analýzami pochroumaných vztahů se to v současné české literatuře hemží. A Dvořáková na ně nedosáhne: nemá ani psychologickou hloubku Petry Soukupové, ani jazykovou a stylistickou obratnost Petry Hůlové, ani cit pro výstavbu příběhu, jaký prokázala autorka Hany Alena Mornštajnová.
Vrány prostě letí po povrchu. Nenabraly hloubku. A moc nepomůže ani symbolická nadstavba vepsaná do obálky, kde se prolínají motivy dívčí tváře a titulního ptáka. Literární kráknutí dozní dřív, než se stihne rozeznít naplno.
