Vopěnka: Je těžké najít něco, co má smysl psát

  1:00aktualizováno  1:00
Po drastické knize Konec zákona spisovatel Martin Vopěnka (1963), aprobací jaderný fyzik, vydal titul zcela odlišného rázu nazvaný Moje cesta do ztracena. Je to příběh o hledání ztracena a nalézání pevného bodu, ale také o tom, jak k sobě otec a syn nacházejí cestu.

Martin Vopěnka | foto: Lukáš ProcházkaMF DNES

Kniha Moje cesta do ztracena vypráví o podnikateli, který přes všechny vnější úspěchy cítí svůj život jako nenaplněný a teprve po smrti své ženy získá odvahu oprostit se od závazků, opustit jistoty a vydat se s malým synem na dlouhou cestu do neznáma.

Co je pro vás ztraceno?
Předobrazem mi byl Komenského Labyrint světa a ráj srdce, věčné hledání smyslu. Ztraceno není nutně místo, kde je člověk ztracen v tom smyslu, že zabloudil v lese. Mínil jsem spíše ztraceno vnitřní, ve vlastní duši. I když v závěru mé knihy se obě ztracena setkají, to vnitřní s tím skutečným.

Váš hrdina vezme syna proti vůli příbuzných na dlouhou cestu do neznáma. Ale není to vše jen dočasný únik?
Kniha řeší, zda máte právo se na podobnou cestu takto vydat, zvláště s dítětem – jsou tu vazby k příbuzným, kteří nějak doplatí na to, že se jeden člověk rozhodl hledat. Osobně jsem spíše pro odvahu, v mé knize měla cesta pro otce i syna velký smysl – podstatné bylo opravdové spolužití i to, že se neztratili v každodenním koloběhu. A poznání, že člověk nakonec najde u sebe doma, co šel hledat do světa. Komenského řešení je náboženské, znamená spíš smíření se sebou samým a se svým osudem.

Obnášely přípravy ke knize i skutečné cestování?
Absolvoval jsem tři cesty, při kterých jsem dohromady najel asi deset tisíc kilometrů. Ne snad proto, že by ta kniha měla být cestopisem, ale protože si myslím, že když se něco tváří jako příběh, který se mohl skutečně odehrát, tak by popis prostředí měl být co nejpřesnější.

Kde vás čekal největší zážitek?
Úžasný byl průjezd zaostalými částmi Bulharska a potom cesta přes Dunaj mezi Bulharskem a Rumunskem. Nebyly tam žádné mosty, tak jsem jel autem na prámu, s kamiony a italskými mafiány. Bylo v tom cosi prapůvodního, vnímal jsem řeku, která stále ještě rozděluje dvě krajiny téměř fatálním způsobem – převoz na prámu je strašně drahý a místní lidé si ho nemohou dovolit. Silně jsem vnímal osudovost: narodit se u té řeky a žít buď na jednom, nebo na druhém břehu.

Vy často popisujete přírodu, zvláště hory a moře – to, co trvá, na rozdíl od rychlých proměn měst...
Nebavilo by mě, kdybych měl popsat dvě stránky o tom, jak hrdina jede tramvají nebo autobusem, abych ho dostal na druhou stranu města. Rád bych, aby v každé větě o něco šlo.

Velkou roli má v cestě do ztracena Balkán. Proč právě ten?
To prostředí dobře znám, a pak: Balkán je oblast plná příběhů, lidé tam ještě mají svůj osud vepsaný ve tváři. Je to pro mě živná půda spíš než tahle naše globalizovaná Evropa, kde všichni žijeme svůj poměrně blahobytný příběh určité prosperity, do toho samozřejmě prožíváme nějaké ty lásky a nelásky, ale nejde tady tak opravdu o život jako v Rumunsku. O život, tím nemyslím život nebezpečný či bezpečný, ale že v Rumunsku člověk řeší základní otázky, například zda zůstane u své klopotné dřiny, nebo odejde někam do města. Myslím, že v bohatnoucí Evropě bude stále obtížnější dát lidem pocit, že je jejich život zajímavý.

Jak tedy udělat život zajímavým?
Na to nemám přesný recept, ale kupříkladu hrdina mé knihy udělal něco nestandardního, to v každém případě. Čtenář se může dobrat toho, zda se mu to vyplatilo, nebo ne. Může si to vůči svému vlastnímu životu přebrat.

Nedeformuje spisovatele to, že je zároveň nakladatelem?
V mém případě to jsou dvě oddělené osoby. Lidé mě však bohužel někdy vnímají jako nakladatele, který se snaží psát. Přitom je to přesně naopak – bytostně jsem spisovatel, který se tady v tom světě umí uživit jako nakladatel. Stejně dobře bych mohl prodávat něco jiného, ale náhodou jsem se nachomýtl ke knihám.

Kdy jste začal psát?
Už někdy v první třídě jsem prohlašoval, že chci být spisovatelem, a brzy jsem začal psát povídky. Otec jako slavný matematik smýšlel jinak, proto jsem také vystudoval jadernou fyziku, ale hned jsem ji opustil. Psaní v mé rodině nebylo moc podporované a rozhodně mu nebylo rozuměno. Ostatně pokud to myslíte opravdově, okolí většinou tak jako tak zklamete. Spisovatel musí jít za představivost druhých, nemůže psát to, co lidi očekávají.

A co jako spisovatel očekáváte vy?
Jsem velmi sebekritický k tomu, co píšu, nechci jen přidávat knihy, které by nešly novým směrem, musím mít při psaní pocit smyslu. Ne všechno se stane literárním příběhem – v dnešní době převažují skutečné příběhy, jež jsou svým způsobem silnější než ty, které spisovatel dokáže vymyslet. Proto je pro náročného autora strašně těžké najít něco, co má smysl psát. Ale do Mojí cesty do ztracena jsem se okamžitě zamiloval – byly to dva šťastné roky psaní, kdy jsem měl pocit, že nemusím příběhu moc pomáhat, že to tak má být. Nyní zase něco začínám psát, ale jistotu, že dílu mám věnovat několik let života, jsem ještě nezískal. Ostatně v této chvíli se už ani necítím vázán, že bych nutně musel něco dalšího napsat.

Jednou jste řekl, že jste se narodil příliš pozdě pro věci, které byste chtěl ještě stihnout. Co třeba?
Vím, že se v Česku tohle moc neříká, ale chtěl bych stihnout stát se slavným spisovatelem. To nemyslím v českém měřítku, ale v mezinárodním – nějakým způsobem se pro to cítím určen. Získal jsem si tím spoustu nepřátel, když jsem měl přehnané ambice v době, kdy jsem neměl tu zkušenost, abych psal jako dneska. Některé moje ctižádosti byly předčasné a hodně věcí jsem pokazil, ale myslím, že jsem se postupně dostal skutečně až k tvůrčí pokoře. A ta další přání? Snad ještě vylézt na nějakou vysokou horu.

  • Nejčtenější

Ondřej Vetchý posílí Cimrmany, ač ho po škole nejprve jako herce zapudili

Do své 52. sezony vstoupilo Divadlo Járy Cimrmana po smutném létě, kdy brzy po sobě odešly jeho dvě výrazné tváře. I...

Premium

Karel Gott byl s koncem smířený. Proč bych se měl rouhat? přemítal

Kdysi řekl, že ho fascinuje dostávat se na novou půdu. A dobývat ji. Pomalu, kousek po kousku. Dobyl ji znovu, když se...

PRVNÍ DOJMY: Křepčení na hrobě, nebo pocta? StarDance začala Gottem

Muselo to být ošemetné rozhodování. Totiž jestli první díl StarDance, který náhodou vyšel na den státního smutku,...

Vivat Vlasta! Do „života čtvrtého“ vyprovodil Chramostovou dlouhý potlesk

Státní hymna a dlouhotrvající potlesk v zaplněném Národním divadle vyprovodily zesnulou herečku Vlastu Chramostovou....

PRVNÍ DOJMY: Jaromír Soukup je Premiér. Naštěstí ještě ne premiér

TV Barrandov tvrdí, že sitcom Premiér je parodická politická satira. Šéf stanice tvrdí, že v ní hraje. Nic z toho není...

Premium

Náš kluk umí. Otec talentu Hložka o plánech i batůžku za padesát tisíc

Minulý týden ho v tramvaji načapal revizor: „Lístek, prosím.“ Adam Hložek, sedmnáctiletá fotbalová raketa, zčervenal....

Premium

Sex je snadno dostupný, ale nevěra ještě není důvod k rozchodu

Tolerance je podle něj jen povýšenecký postoj k druhému a vytváří korupční prostředí, proto do partnerských ani jiných...

Premium

Chci chlapa, co má větší koule než ego, říká svobodná matka Nikol Štíbrová

Před pár dny oslavila třiatřicítku a cítí se šťastná a spokojená. Nebylo to ale zadarmo – moderátorka a hvězda...

  • Další z rubriky

Bojkot Nobelovy ceny. Handke obhajoval genocidu, upozorňují kritici

Snaha stabilizovat veřejný obraz Nobelovy ceny za literaturu je ta tam. Již pár hodin po oznámení laureátů za roky 2018...

Premium

Vondruška o nové knize: Někomu mluvím z duše, pro jiné jsem hanebný

S historickými romány o Přemyslovcích či husitech slaví velké úspěchy, stejně jako s detektivkami o Oldřichovi z...

RECENZE: S podzimním časem k nám přichází utrpení, teror IRA i smrt

K pošmourným podzimním dnům se docela hodí trocha strachu a napětí knižních novinek. Nabízí je trojice knih Zavátá...

RECENZE: Když se Romeo a Julie potkají v galaktickém věku

Dávno, dávno již tomu, co lidstvo muselo opustit umírající Zemi a zbudovat si ve vesmíru novou existenci. Například na...

Najdete na iDNES.cz