V řádcích, kde na zásadní postavu české hudební publicistiky vzpomínají jeho kolegové a přátelé Josef Vlček, Honza Vedral, Radek Diestler, Petr Korál, Jana Kománková, Ondřej Bezr nebo Ivan Ivanov, je mnoho nostalgie a také hořkosti.
Vybavují se okamžiky dychtivé četby na zemi rozloženého časopisu – to kvůli obřímu novinovému formátu – kdy co ten který oblíbený redaktor napsal, bylo svaté, ale také cesty do ulice Novákových do „osiřelé“ redakce, v níž ještě donedávna sedával, tvořil a popíjel výkvět tuzemského „rockově-popovo-elektronického“ novinářstva.
„Chci zpátky svůj Rock & Pop!“, napsal Honza Vedral v čísle s kapelou Gorillaz na obálce, kterým se lindaurovci loučili, a tenhle zoufalý výkřik se pak nesl v ozvěně nad Lindaurovou snahou získat zpátky svůj časopis i své lidi.
Když už to vypadalo, že bude zase dobře, narazila jeho bohémská rocková duše na další podle něj nesmyslné požadavky a buzeraci vydavatelů, kteří v psaní o muzice viděli především kšeft, ne málem životní poslání jako Vojtěch, byť vykoupené bolestí. Psaní bolí, jak Lindaur vštěpoval svým studentům na Vyšší odborné škole publicistiky, kde působil coby pedagog. Jeho poslední štací byli Tři veteráni, časopis v časopise, cosi na způsob přílohy v internetovém hudebním magazínu Headliner.
Z Opatova do Glastonbury
Knihu Manitou sin desi sestavila Vojtěchova dcera Magdaléna, graficky vypravil a uspořádal Karel Haloun. Nahlédneme skrze ni do Lindaurova dětství, prohlédneme si rodinné fotografie, vzpomeneme na koncert zpěvačky Nico, který pořádal v roce 1985 v Kulturním domě Opatov, a zajdeme si na festival Glastonbury. Především si ale přečteme slova těch, kterým Vojtěch Lindaur podstatným způsobem změnil život.
Alespoň tedy ten profesní, hudebně novinářský. Troufám si odhadovat, že každý z „jeho“ redakce, když byly staré dobré časy Rock & Popu definitivně pryč, si v dalších působištích nesl kus Vojtěchova přístupu k věci. A netýká se to jen redaktorů, ale i čtenářů, pro něž byl lindaurovský Rock & Pop něčím víc než jen hudebním časopisem. Mnohé rozezlené dopisy, které chodily na adresu redakce záhy poté, co se vesla ujali „tamti“, hovořily za vše.
I toto poměrně divoké, leckdy tragikomické období razantně překopaného časopisu by si ostatně někdy zasloužilo připomínku, ale o tom třeba jindy a jinak. Teď snad jen takto: Vojtěch Lindaur měl vizi a tým, který ji uměl zhmotnit. Náhradníci měli snad jen ten krumpáč.
