Každý z těchto autorů a interpretů v jedné osobě je přitom úplně jiný. Merta vlastně stojí v jakési opozici vůči formálně až starosvětsky jednoznačnému a často jiskřivě přímočarému Krylovi, i vůči plebejsky poetickému a jazykově hravému Třešňákovi.
Merta (obal)
Ať tak či tak, jisté je jedno: ze všech tří je Vladimír Merta autorsky nepochybně nejproduktivnější, bez ohledu na to, že na oficiálních nosičích je k dispozici spíše menšina jeho celoživotní tvorby. Kniha Mimo čas, do které editoři Lubomír Houdek a Jan Šulc uspořádali v mezích možností kompletní Mertovy písňové texty a další poezii, je zatím nejúplnějším obrazem písničkářovy více než čtyřicetileté tvůrčí dráhy.
Řekněme však rovnou, že jej představuje vlastně jen z jedné třetiny. Merta je totiž také vynikající skladatel a vyhlášený, jakkoli často neukázněný interpret své tvorby. O tyto roviny je pochopitelně čtenář při pouhém čtení ochuzen.
Je ale na místě dodat, že nakladatelství Galén, jež je pod více než tisícistránkovým knižním špalkem podepsáno, dělá v posledních letech vše proto, aby Mertovu uměleckou minulost zmapovalo v celé její šíři.
Postupně vydává jeho archivní nahrávky i novou tvorbu a knižní vydání textů je tak "jen" součástí celkového vydavatelského konceptu. Stejně jako jím bude obsáhlý knižní rozhovor publicisty Jaroslava Riedela s písničkářem, který podle kuloárních zpráv vzniká už několik let.
Bylo řečeno, že Mimo čas obsahuje Mertovy texty v mezích možností všechny. Čím jsou tyto možnosti dány? "Autor své dílo neustále přetváří, mění, rozvíjí, jeho písně existují v celé škále pracovních, improvizovaných, povedených i méně šťastných verzí, známých jen z amatérských nahrávek jeho koncertů," píší editoři v závěrečné poznámce.
To může potvrdit každý, kdo byl alespoň jednou na Mertově koncertě. Dobře ví, co všechno tohoto písničkáře ovlivňuje, počínaje tokem hudby, kterým se rád nechává unášet, přes energii, přijímanou od diváků, až po prozaické záležitosti typu zapomenutých brýlí nebo špatně vytištěného textu a tudíž nutné improvizace.
I tak ale rozsáhlá kniha, vycházející z několika dříve vydaných sborníků i z vlastních výzkumů editorů včetně Mertova soukromého archivu, obsahuje určitě všechno podstatné, a to v autorizovaných verzích.
Kromě písňových textů, které zabírají asi tři čtvrtiny rozsahu, v ní najdeme text folkové "monoopery" Ikariána, soubor parodických nápodob Párkař, jenž je Mertovým ohlasem slavné stejnojmenné sbírky Josefa Hiršala, a nakonec oddíl Texty (snad pro hudbu), obsahující Mertovy básně zatím nezhudebněné.
