Indický rodák Crasta studoval literaturu a žurnalistiku ve Washingtonu a dnes je úspěšným prozaikem; vedle "Kámasútry" zejména díky románu Královny krásy, děti a smrt sexu.
Rozbíječ stereotypů
Původně Crasta pro "Kámasútru" zvažoval název Ztracený ráj krajiny pánevní (narážka na dílo anglického básníka Johna Miltona) či Touha pod kokosovníky (variace na drama Američana Eugena O'Neilla), jimiž by podvratně erotizujícím způsobem navázal na literární tradici.
Nakonec se rozhodl pro Zkorigovanou Kámasútru (The Revised Kámasútra). Zkušený překladatel Miroslav Jindra ji dobře přetvořil do nostalgického povzdechu Vrať se, ó, Kámasútro. Titul se tak obrací zpět nejen do roků hrdinova mládí, ale též do doby Vátsjájanova slavného Poučení o rozkoši - a více tak zdůrazňuje indickou dimenzi díla.
Potíže s mnohoznačným názvem signalizují, že ani vlastní text není snadné zařadit. Ano, je to svérázný memoár, v němž se vzpomíná na dětství a dospívání v Indii 50. a 60. let. Ale je to i postmoderní hra, v níž vypravěčem je začínající fabulující umělec.
Levicově orientovaný kritik by ten příběh asi označil za neokolonialistický, protože zobrazuje jak zbytky koloniálního dědictví po Britech a Portugalcích, tak postupné pronikání a následnou dominanci amerického (či spíše globálního) životního stylu i v třetím světě.
Jenže ten román je i jistým stvrzením amerického snu - právě v USA protagonista získá vzdělání. A navíc, či hlavně, je to román bytostně humoristický, jemuž není nic svaté - sex, náboženství či glorifikované "ženy v politice" včetně Indíry Gándhíové.
Přitom však Crasta alias Avatár Prabhu zpracovává závažná témata: hrdina vyrůstá v chudobě, uvědomuje si třídní nerovnosti, zbaví se tlaků křesťanství, které Portugalci po Indii hojně šířili.
Marxismus v jeho mysli je posléze vystřídán hollywoodskými filmy - a mladý Ind začne toužit po sexu i po všem ostatním, co konzumuje "bílý muž". Spisovatel zde nahlodává zakořeněné západní představy o Indii.
V jednom interview ostatně Crasta řekl: "Z běžného západního stereotypu, podle něhož jsou Indové automaticky chápáni jako hinduisté, vegetariáni a vyznavači jógy, mi naskakuje husí kůže. Pokud o nás někdo tak přemýšlí, odosobňuje nás, vymazává naše skutečné bytí."
Rozkoš z jazyka
Nepřehlédnutelný je Crastovův energický jazyk; však také autor upozorňuje, že dává přednost "jednoznačnému, mezi lidmi běžně užívanému výrazivu před prudérními akademickými opisy... Lidé nesplývají ve více či méně vášnivém milostném objetí, nýbrž píchají, šoustají apod." Výsledkem není pornografie, nýbrž upřímná zpověď, jejímuž strhujícímu tónu napomáhá spisovatelova "bezohlednost" vůči politické korektnosti.
Obyvatelé severovýchodního Šillaungu tak mají "poklidné, trochu mongoloidní tváře", andělé jsou "podivně přitroublé nadpřirozené bytosti" a indičtí mládenci bojují "za vlast(ní potěšení) a královnu (téhle noci)". Jak vidno, překladatel Miroslav Jindra (má za sebou mimo jiné převod Hellerovy Hlavy XXII) autorovu rozkoš z jazyka brilantně zprostředková.
Vrať se, ó, Kámasútro! není dílo přelomové. Věnováno je hned několika literátům (Joseph Heller, Ralph Ellison, Henry Miller) a ten vliv je znát. Text je občas přebujelý a repetitivní. Ale i tak byla pozornost, kterou Crastova prvotina z roku 1998 získala, zasloužená (ocitla se v užší nominaci na několik významných cen včetně Booker Prize).
A třebaže jistá představitelka indické vlády nedávno s uzarděním namítla, že ne všichni Indové jsou jako autorovy postavy, zejména Mangalúřané si knihu téměř zamilovali.
Zachycuje totiž vzpomínky na svět, který se rychle stává minulostí - vždyť ke konci románu i intelektuál Vidžaj kupuje svému otci homogenizační nástroj jménem televize, ačkoli ví, že je to "vymývač mozků".
