Viewegh téměř na své parketě

Redakce hlavních médií v té které zemi jsou početné, jednotlivé redakční a výrobní složky jsou si navzájem odcizené. A konkurence je mezi médii stále tvrdší. Jakékoliv známky žurnalistické solidarity existují jen proto, že ten, kdo brání druhého, brání především sám sebe. Není pak divu, že média jako celek vykazují stále silnější tendenci k sebereflexi.

V "promedializovaném" světě tím jednak hlídají a hodnotí sama sebe (čímž se ovšem sama sobě i navzájem dále odcizují), ale souběžně tím rovněž prohlubují svoji sebestřednost a dostředivou sílu, která si nárokuje okupovat stále větší díl reality. Za těchto okolností lze pak i v tomto listě bez obav ze samožerství hodnotit novou knihu Michala Viewegha nazvanou Švédské stoly aneb Jací jsme, byť je tvořena výborem z fejetonů, které autor publikoval právě v MF DNES. K tomu přistupuje ještě jeden, ovšem již zcela tradiční argument: sebrání takových kratších textů do knižního svazku by mělo vyjevit souvislosti, které jsou v přerývané četbě příspěvků v jednotlivých vydáních jen obtížně vysledovatelné.

Michal Viewegh: Švédské stoly aneb Jací jsme

Petrov, Brno 2000, 168 stran

Náklad 15 000 výtisků

Doporučená cena 170 Kč

Takže fejetonista Viewegh. Švédské stoly uspořádal do dvou částí; do první vsadil fejetony z loňského a letošního roku, do druhé fejetony z let 1994-1995. Čeho je možné si všimnout? V prvé řadě toho, že Vieweghovi krátké fejetonové útvary vcelku svědčí, respektive že autorskou povahou je možná víceméně fejetonista, kterému striktně omezený rozsah nedovoluje rozprostřít horší stránky jeho spisovatelského já, inklinující od Výchovy dívek v Čechách (1994) k pouhým sledům epizod. Fejetony koncentrují spisovatelovo umění dialogu, vtipu a sarkasmu, dávají prostor jeho schopnosti analyzovat jazyk politiků. Publicistická nutnost reflektovat vnější svět zdůrazňuje autorův dar postřehu; například nadutého odéesáckého chytrolína Ivana Langera má Viewegh přečteného perfektně.

Povinnost, nebo lépe zavedenou představu, že fejeton završuje pointa, však spisovatel mívá až příliš na paměti: svázán tímhle (ne)závazným pravidlem snaží se téměř vždy o jasnou tečku; nejednou však zbytečně - konec textu nastal před třemi pěti řádky a poslední slova pouze dovysvětlují a rozmělňují to, co autor už řekl. Nadbytečné pointy pak zviditelňují Vieweghovu inklinaci k moralizování, která navíc u něho s přibývajícími roky roste, což pravděpodobně souvisí s faktem, že nejpopulárnější z českých prozaiků se občas stává nedůtklivou institucí, která v jistých momentech (pomstychtivá poznámka o vzhledu kritika Andreje Stankoviče ve fejetonu Ich bin ein Zombie!) dokáže zcela ztratit vkus.

Časově převrácená kompozice Švédských stolů byla zvolena z důvodů hlavně komerčních: texty reagující na opoziční smlouvu, na pobyt Václava Klause na internetové síti, na zatmění slunce či na článek architekta Zdeňka Lukeše o zombim Gottovi mají čtenáře ihned vtáhnout do ještě dobře povědomého českého světa minulých měsíců a sezon, kdežto pět šest let staré fejetony přicházejí na řadu až poté, co se publikum usadí a naladí na Vieweghovu fejetonistickou notu. Kompoziční "zpětný chod" je také určitým ochranný m zbarvením - autor na sebe v umělecké publicistice leccos provalí přímočařeji, než v prózách, kde se ukrývá například za masku spisovatele Oskara, a je tudíž lepší neservírovat reálie v chronologické úpravě. Když si tedy na konci knihy čtenářský zážitek v hlavě převrátíme, vyjde nám z toho, že v půli minulé dekády býval Viewegh coby fejetonista "objektivnější", krotší, ne tak do sebe zahleděný (ale to platí - viz úvod - i o médiích jako celku!) a více se cítil být "povinován" parodovat novinářské žánry, vytvářet jejich paralelní podoby. Nyní se "veřejný majetek" Viewegh nezdráhá fejeton postavit i na veskrze niterných pocitech (dobrý text Půlhodinka stáří).

Za chybu redakce MF DNES považuji odmítnutí do knihy zařazeného fejetonu Sparta, neofašistů parta?, v němž je sice Michal Viewegh ve formulaci dotěrně nepříjemných otázek sparťanskému týmu, jehož fandové hajlovali na Václavském náměstí na podporu Jörga Haidera, velmi přímočarý, ale tenhle nekomplikovaný autorský tah na bránu není občansky od věci. Bohužel se tím jen potvrzuje to, co je zřejmé téměř denně - "naši fotbaloví hoši" mívají u českých žurnalistů generální pardon a s nějakou politikou nebo občanskou odpovědností sportovce raději nebudeme obtěžovat. Musí přece trénovat a řádně rehabilitovat, aby nás pak mohli těšit svými vítězstvími.