Spisovatele fascinují hodiny. Motiv času, který si bez ohledu na lidské touhy či strachy prostě a nerušeně plyne. Před třinácti lety napsal britský autor Philip Pullman příběh o princi, který měl místo srdce hodinový strojek. Mezi řádky varoval před světem, který je stále mechaničtější a chladnější. Ke knížce autora inspirovaly staré hodiny vystavené v londýnském technickém muzeu.
Stroje jako metafora života
To amerického spisovatele a ilustrátora Briana Selznicka (1966) podnítily k psaní staré filmy a strojů se tolik nebojí. Nejsou totiž jen prostředky ničení a odcizení, ale také výsledky lásky, trpělivosti a umu. V Selznickově pojetí jsou metaforou lidského života, vznikají za určitým účelem, z nějakého důvodu - a podobně jako lidé se mohou porouchat, když svůj cíl ztratí. Jako tajemný robot s paží, který na kousky papíru čmárá zvláštní obrazce. Dlouhá léta v zapomnění rezivěl na půdě muzea, než ho našel zanícený hodinář, který měl neméně zaníceného syna.
Jenže chlapec jménem Hugo Cabret zůstane zanedlouho sám. Paříž vstupuje do třicátých let dvacátého století a on má jen rozbitého robota, otcovy nákresy a hodiny na nádraží, které musí každý den natahovat.
Velký objev Huga Cabreta letos obdržel prestižní americkou Caldecottovu medaili pro nejlepší dětskou knihu a loni byl nominován na Národní knižní cenu. Příběh sice není tak formálně vynalézavý a mrazivě fantaskní jako ten Pullmanův, ale jeho účinek vzniká v souzvuku obrazů a slov.
Přesněji sto padesáti osmi obrazů a dvaceti tisíc sedmi set padesáti osmi slov. Nejsou to jen ilustrace, ale navzájem provázané části vyprávění. Na jednu stránku textu v průměru připadá dvoustránková kresba tužkou (jsou mezi nimi i dobové fotografie a skici). Jsou to poctivé ruční práce bez počítačových výplní či efektů, černobílé a němé jako dávné filmy, které však neztratily schopnost vyprávět a okouzlovat.
Hra s celkem a detaily
Podobně jako hodiny se i obrázky za textem někdy opozdí, aby ho jindy splašeně předháněly. Snad jen na nepatrný okamžik se zastaví. Třeba když se nešťastný zlodějíček Cabret po dlouhé době dostane do kina. Zaboří se v poslední řadě do sedadla potaženého červeným plyšem a v setmělém sále napjatě čeká, až film začne. Konec stránky. Na další je tma, z níž postupně vystupuje opona. Po dvoulistu plném promítacího světla následují užaslé oči dítěte. Dá se v nich číst tisíc příběhů, které se za chvíli možná odehrají na plátně.
Selznick nezastírá fascinaci filmem, jeho dynamikou, střihy a stíny. Umí pracovat s výrazy tváře stejně jako se zmnoženými vjemy a hlavně detaily. Nejdříve nakreslí hodiny s masivním ciferníkem, a poté zaostří na dlouhou rafičku mířící na hodnotu pět. V té pětce je jakési oko. Z toho oka nepozorovaně shlíží na stánek s hračkami Hugo Cabret. Selznick zvětšovací nápad ještě několikrát využije, ať už je to při útěku nádražními chodbami nebo v náčrtu mechanického robota.
Není to v literatuře zase tak úplně nová myšlenka, z české scény s filmovými postupy pracuje ve svých komiksech například výtvarník Jaromír 99, tedy v sytějších a počítačově doladěných kontrastech.
Selznick letitou techniku dovádí k dokonalosti a samozřejmě ji přenáší do současné knihy. Včetně stránek, které se při rychlém listování rozpohybují, nebo dvou protilehlých Cabretových podobizen, z nichž ta první ještě obsahuje dětskou nejistotu a ta druhá už sebevědomí dospívajícího muže. Mezi tím je jediná věta: "O pět let později."
V poetice a jednoduché kráse vyprávění Selznick trochu upomene na autorské knížky Petra Síse. Dílo psal a kreslil dva a půl roku jako poctu průkopníkovi fantazie stříbrného plátna Georgesi Méliesovi (1861-1938), který se stal legendou, ale nedokázal se přizpůsobit dravému trhu. Skončil jako mrzutý prodavač na pařížském předměstí. Možná je Selznickův příběh pokusem, jak ze skutečného a ne zcela útěšného osudu vyrobit další působivý sen. Ožívá stejně jako Méliesovy filmy.
BRIAN SELZNICK - Velký objev Huga Cabreta
Překlad Drahomíra Michnová. Fragment, 533 stran, cena 399 korun
Hodnocení: 80%
