Svazek obsahuje osm próz z let 1942 až 1996, přičemž povídky Šedé vlče a Pták zrána byly publikovány před třemi roky v souboru Bez adresy, povídka Sklo a porcelán byla titulním číslem knihy, která téměř bez ohlasu vešla na české pulty v roce 1991.
Takový časový rozptyl jako Vůně mandlí nemá žádná z dosud česky vydaných knih Lenky Reinerové. Nabízejí se tím pádem formulace dvojího druhu. Vůně mandlí je ideální vstup pro poznání této autorky, již formovala kulturní pluralita prvorepublikové Prahy, této novinářky, která za války zakusila francouzské uvěznění, mexický exil a po únoru 1948 komunistický žalář. Anebo lze také říct, že Vůni mandlí si mohou vychutnat především ti, kteří znají autorčiny předchozí svazky.
Obojí je pravda. Tato nejednoznačnost pramení zejména z toho, že jde o autorku většinou čerpající z osobní zkušenosti a opakovaně se vracející k některým událostem svého života - v různých textech, v jakýchsi polobeletrizovaných polomemoárech, se u ní potkáváme s týmiž situacemi a lidmi.
Z hlediska čtenáře obeznámeného s předešlými českými tituly Reinerové je Vůně mandlí dotvořením představy o charakteru autorčina díla; nejde zde o "základní informaci", jako tomu bylo v případě knihy Bez adresy. Raný text Zablácené boty, napsaný v exilu po vyhlazení Lidic, je beletrizovanou první reakcí, dnes pateticky působícím výkřikem proti nacistickému zvěrstvu.
Lidsky zcela pochopitelné rozčilení nad drzým pohodářstvím někdejších nacistů, s nimiž autorka cestovala ve vlaku mezi Curychem a Vídní, vyjádřila roku 1985 v textu Na cestě s Franzem Schubertem, jenž má blíž k publicistické črtě než k povídce. Naproti tomu Nikomu ani muk je "čistokrevnou" povídkou z časů okupace, poctou neokázalé odvaze manželské dvojice takzvaných obyčejných Pražanů; autorka ji napsala v roce 1960 česky a je zajímavé, kterak je tu způsob vyprávění typický pro dobovou prózu s okupační tematikou.
Obecně lze říci, že Reinerová není žádná velká fabulátorka a že síla jejího sdělení roste s mírou autobiografičnosti. Osobní zkušenost je patrná v povídce Sklo a porcelán, která je po předloňském zveřejnění knihy Všechny barvy slunce a noci srozumitelnější než při první publikaci v jedenadevadesátém roce. Hrdinka této povídky se v 50. letech vrací z vězení do "normálního" života, k muži a dcerce, vystěhovaným z Prahy kamsi do Zapadákova. Tedy: povídka začíná tam, kde "Barvy", román o průběhu uvěznění, končí.
Nejméně zjitřená, možná i námětem nejméně typická, ale umělecky nejpřekvapivější je v letošní knize závěrečná povídka Vůně mandlí, pirátský šátek a zelené kruhy - vzpomínka na pobyt v Piešťanech v 70. letech, citlivá evokace zklidněného lázeňského času zakončená půvabným popisem jízdy vlakem zpět do Prahy.
Pro nakladatelství Labyrint je typické, že se své tituly snaží pojímat jako kulturní "předměty", s důrazem na výtvarnou složku knih. Černobílé fotografie od Slovenky Magdaleny Robinsonové (narozené stejně jako spisovatelka 17. května, ovšem o osm let později, roku 1924) nemají oprávnění doprovázet prózy Lenky Reinerové pouze proto, že obě ženy kdysi spolupracovaly v časopise Im Herzen Europas. Poetika fotografií, které na začátku a na konci rámují Vůni mandlí, souzní s většinou přítomných próz. Obě díla, obrazové i slovesné, pracují se vzpomínkami, se světly a stíny, s ubíhajícím časem.
