Vyšla před osmi lety, má překlady do půl stovky jazyků, prodaly se jí miliony výtisků po celém světě a zrodila úspěšný film. Takže druhotina to neměla snadné: budila velká očekávání. Vermes je však splnil sotva z půlky. Román Hladoví a sytí, vydaný v originálu před dvěma lety, sice otvírá znovu aktuální téma, tentokrát uprchlíků, ale fantastický drajv, šmrnc a vtip prvotiny tu čtenář hledá marně.
Obálka knihy Hladoví a systí
Karty jsou v příběhu od počátku rozdané jasně a přehledně. Na jedné straně obří uprchlický tábor kdesi v Africe, kde jsou na denním programu věčná sháňka peněz na převaděče a pak už jen nekonečná nuda a čekání. Na straně druhé zpovykaná a nafrněná moderátorská hvězdička, která pěstuje v jisté soukromé televizi v Německu svůj zábavní pořad Anděl v nouzi. A protože má za bohulibý cíl nešťastníkům v Africe pomáhat, jednoho dne za nimi vyrazí osobně. Už tohle černobílé vidění, dělení na „syté“ a „hladové“, trochu irituje.
Evropa je ve Vermesově podání jako přezrálá, hnijící hruška: upadlá, změkčilá, posedlá obrazy vlastní dokonalosti, výjimečnosti, pravdy. A taky bezohledná, sobecká a cynická, samozřejmě přiživující mafiánský byznys politiků, médií a reklamy. Afrika je naopak v pohybu: sice plná soukromých i veřejných tragédií a nemocí, ale taky jisté základní ostražitosti, vůle k životu, k přežití, která z dekadentní euroamerické civilizace dávno vyprchala.
Hladoví a sytípřeložila Michaela Škultéty 464 stran, Argo, 2020, |
Vermes pracoval dlouho v médiích, čili ví dobře, jak globální kšeftování se zprávami a obrazy funguje. Na vyfintěnou moderátorku tak navěsil, co se dalo. Na ní a jejích kumpánech i konkurenci demonstruje, jak média pasou po senzacích, s jakým gustem živí reality show s lidskou tragédií v hlavní roli – a jak se hroutí, když se skutečnost přestane chovat podle jejich představ. Moderátorka se totiž do jednoho uprchlíka zamiluje a společně postaví šílený plán. Dovést stovky tisíc běženců rovnou k branám vysněného ráje, do Německa.
Téma je sice aktuální a Vermes se občas dobře trefuje jak do německé „otevřenosti“, tak uprchlické „vychytralosti“, ale všechno je stereotypní, všechno se únavně, až úmorně vleče. Román má skoro pět set stránek, stačila by třetinová novela. Navíc autor někde poztrácel svou hlavní zbraň: z jeho psaní vyprchala komika, intenzivní humor, který provázel debut, se rozpustil v polotrapném vtipkování. Do téže řeky se Vermesovi vstoupit nepodařilo. A jinou řeku nenašel.
