RECENZE: Sochař, který se upsal ďáblu, je sympatický sebestředný lúzr

Grafický román Sochař je opus magnum amerického kreslíře Scotta McClouda. Tvorba tohoto po všech stránkách velkého a ambiciózního díla s autobiografickými prvky mu zabrala pět let a román nakonec dosáhl téměř pěti set stran. A je vidět, že se vynaložené úsilí vyplatilo.

Obal českého vydání grafického románu Sochař | foto: JOTA

Hlavní hrdina, sochař s obyčejným jménem David Smith, má vlastně blízko ke komiksovým superhrdinům. Uzavře totiž smlouvu s ďáblem, prodá svůj život za umění a získá tak schopnost, díky které dokáže vytvořit holýma rukama cokoliv z jakéhokoliv materiálu – z kovu, z žuly nebo z lidského těla...

Má to však háček. Hrdinovi po uzavření smlouvy zbývá jen dvě stě dní života. To nevypadá jako problém, David je totiž na dně a o jeho sochy nikdo nestojí. Nemá peníze, záhy ani bydlení, má jediného kamaráda, je zatracován u kritiků a je to zkrátka smolař. Až do chvíle, kdy do příběhu vstoupí dívka Meg. Ve srovnání s Davidem působí mnohem sympatičtěji, je plná života, energie a elánu a čtenář si ji hned zamiluje. Netrvá dlouho a zamiluje se do ní i David. K tomu ho potká tvůrčí krize, dokáže sice vytvořit cokoliv, ale stále se mu nedaří uchopit své vysněné velké dílo.

Sebestředný hrdina

David má spoustu špatných vlastností, přesto je to podobně sympatický sebestředný lúzr jako muzikant Llewyn Davis z filmu bratří Coenů. Čtenář nebo divák se sice vzteká nad vývojem osudu nesnesitelného hrdiny, i tak mu však drží palce, i když ani neví proč.

Po výtvarné stránce je Sochař velmi zdařilý a půvabný. Autor drží škálu vnitřních stran v odstínech černé, šedé a modré, což románu jen prospívá. Vizuální složka by také dokázala velmi dobře fungovat i bez textů, což je další plus. Trochu rušivě působí druh písma, který je použit, když si David píše deník nebo vzpomíná.

Sochař

85 %

autor: Scott McCloud

nakladatel: JOTA

překlad: Simoneta Dembická

496 stran, 498 Kč

Dějová linka je dobře vystavěná, byť je založená na známém faustovském námětu. Celý příběh je přes tuto surreálnou část uvěřitelný, jakoby ze života, a rozhodně v něm není nouze o cynický humor. Například když autor nechá běžícího Davida po získání jeho schopnosti vykřiknout „Jsem vládce vesmíru!“, ale vzápětí trapně a komicky zakopne o bednu ovoce u stánku. V Sochaři není nouze ani o dějové zvraty, které mohou potkat každého. Obrat chvíli před velkolepým finále však už byl předvídatelný, což je kromě občasných drobných klišé dalším malým zakolísáním, i tak však jde o strhující jízdu.

Závěr je sice drsný a depresivní, ale vzhledem k celému příběhu by vlastně knize neslušelo, kdyby autor nakonec nenaplnil neodvratný konec, který smlouva s ďáblem slibuje.