Jeden z předních britských autorů současnosti se do Československa vydal už podruhé. Po vysoce oceňovaném Skleněném pokoji dokazuje i jeho nový titul, že spisovatel má empatii a pochopení pro naše novodobé dějiny, především pro jejich tragické aspekty. Očima tří Britů, oněch dvou mláďat a tajemníka britské ambasády Sama Warehama, mapuje naděje a touhy převratného období.
V rytmu hudby
Sam tuší, že to nemůže skončit dobře. Má totiž dobré informace nejen o spoustě sovětských vojáků, kteří v zemi stále zůstávají po jarních manévrech, ale i o dalších stovkách tisíc, které s těžkou technikou číhají na československých hranicích. A tak si při vzpomínce na jednu drobnou oxfordskou studentskou rebelii říká: „Až tahle sekera dopadne, čeští studenti – na rozdíl od svých britských vrstevníků – nebudou mít možnost běžet se schovat k mamince a tatínkovi.“
Pražské jaro je plné hudby: drsnosti amerických rockerů, hlubších tónů německé violoncellistky Birgit i teskných houslí útlé Rusky s krásným jménem Naděžda, které jejich cesty rovněž zavedou do Prahy. A z oblaků muziky se noří lehce špionážní prvky, milostné pletky i barvité osudy. Například studentky a příležitostné novinářky Lenky, Samovy čerstvé české lásky, jejíž otec byl v padesátých letech popraven. Partajního funkcionáře Rovnáka, skladatele Zdeňka, ruského dirigenta Jegorkina, který chce po Samovi, aby jej a Naděždu dostal na Západ. Suverénní romanopisec splétá jednotlivé linie do věnce, aby jej nakonec vhodil pod pásy tanků.
Pražské jaroSimon Mawer přeložil Lukáš Novák Kniha Zlín, 2018, 368 stran |
Ano, sekera dopadla. Mawerovo líčení příšerných hodin 21. srpna 1968 je mistrovské. Reportážní, chladné, přitom s hlubokým porozuměním pro zoufalství, beznaděj, bezmoc, vzdor a vztek na české straně a víceméně i pro ty sovětské vojáky, kteří na dotazy, co tady dělají, jen blekotají cosi o kontrarevoluci a pomoci.
První mrtví, zkrvavená československá vlajka, boje před rozhlasem, rozstřílená fasáda Národního muzea – známe to buď z vlastních prožitků, nebo z fotografií a Mawer ty půlstoletí staré události vyvolává z paměti. Poděkujme mu, jak strhujícím způsobem to činí.
Když se v závěru románu Rovnák zeptá Sama, co vlastně před budovou rádia dělala Lenka, diplomat mu odpoví otázkou: „A co tam dělali Rusové?“
Co by dělali – stříleli a lhali.
Dá se snad na to zapomenout?
