Souhrou šťastných okolností, vysvětluje Šenkyřík, mimochodem absolvent matematicko-fyzikální fakulty. A dodejme, že díky překladu Volání Kukačky navíc s největší pravděpodobností obohatí kosmetický slovník o nový termín - niťování obočí.
Jak se mezi vašimi vesměs intelektuálně náročnějšími překládanými tituly ocitla klasická detektivka?
Většinou mám práci na rok až dva dopředu, takže podobné horké novinky, do nichž nakladatel musí investovat velké peníze a pochopitelně pak pospíchá s uvedením knížky na český trh, musím vesměs odmítat. V tomto případě se protnula nabídka nakladatelství se situací, kdy jsem se v loňském roce zavalil prací trochu nadmíru a pár dní před nabídkou musel s těžkým srdcem odložit překlad náročné knihy, který mi nešel od ruky a cítil jsem cosi jako vyhoření. Nechtěl jsem do toho uvolněného prostoru nechat vstupovat další práci, chtěl jsem konečně odpočívat, ale po přečtení knihy Roberta Galbraitha jsem neodolal.
Obálka knihy Volání Kukačky
Když uvážíme celý ten humbuk kolem, co jste od Volání Kukačky očekával?
Rozumím potřebě autorky pokusit se zjistit, jak její psaní budou čtenáři a kritika vnímat bez hvězdného oparu jejího jména. Mimochodem, počet prodaných vázaných výtisků za čtvrt roku, než k odhalení došlo, vůbec nebyl na neznámého autora špatný, i kritiky byly vesměs příznivé. Otázku, zda následující únik informace o skutečném autorství byl řízený (prodeje okamžitě vyskočily v řádu statisíců), nebo náhodný, nepovažuji za podstatnou.
A dojem ze čtení?
Nejsem náruživý čtenář detektivek ani nekritický obdivovatel paní Rowlingové, takže přiznávám, že mě samého překvapilo, jak dobře se mi kniha četla. Navzdory relativně dlouhému, téměř pětisetstránkovému vyprávění jsem marně hledal místa, kde by text bylo možné krátit. Vlastně tam nejsou vedlejší motivy, jež by bylo snadné opominout, aniž by to příběh poškodilo.
Jako překladatel máte pod drobnohledem mnoho autorských stylů - myslíte si, že bylo možné podle stylu Rowlingové rozpoznat, že Galbraith je pseudonym?
Její literární styl nepovažuji za natolik osobitý, aby z něho mohl čtenář nebo literární kritik na totožnost autorky pojmout podezření. Hlavní předností autorky je ovšem silný příběh, což vrchovatě prokázala už v sáze o Harrym Potterovi. Navíc často okořeněný smyslem pro humor a nadhled. Kniha je vystavěná jako klasická detektivka drsné školy a ctí její zákonitosti. Cit pro dialog v mnoha různých polohách má autorka značný, což v knize snad nejlépe prokazuje v rozhovorech ze života, které se vyšetřování týkají jen nepřímo nebo vůbec ne.
V překladatelské poznámce děkujete dívce z kosmetického salonu Sephora za to, jak zevrubně vám vysvětlila termín niťování obočí.
Zavádět do jazyka novotvar, termín, který v něm dosud neexistuje, je pro překladatele vždy svízelné rozhodnutí. Na počátku devadesátých let jsem se v jednom románu neodvážil přeložit termín liposuction jako nabízející se liposukci, abych pak za pár let bezmocně přihlížel, jak se tato služba nabízí ve výlohách kosmetických salonů. Kdo ví, třeba ani s niťováním nebudu slavit úspěch, a až sem ta technika dorazí, bude se obočí třeba "tredovat" - nelze to vyloučit.
A co to tedy je?
Moderní technika úpravy obočí pomocí nitě, jíž se v knížce podobně jako já diví i detektiv Strike, je na internetu dobře popsána, pro zvídavé čtenáře či čtenářky stačí zadat do vyhledávače termín "threading eyebrows". Při náhodném průchodu pankráckým obchodním střediskem jsem se jednoho dne z náhlého popudu zašel ujistit, že nabyté vědomosti z virtuálního světa mají pevnou oporu i ve světě reálném. Což je vlastně celý příběh s dívkou ze Sephory. Okouzlilo mě, s jakým profesionálním nadšením mi techniku popsala, a až po odchodu jsem si uvědomil, že jsem se jí ani nepředstavil a zřejmě jí ani dostatečně nepoděkoval. Tak jsem se to pokusil v knížce napravit.
