Doposud chyběl ucelený přehled a těžko říci, je-li vůbec v silách jedince tento nedostatek napravit. Při všem uznání k šíři záběru i neuvěřitelnému množství zvládnuté látky - jenom bibliografie a rejstřík zabírají téměř padesát stran - se o knize Martina C. Putny Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848-1918 dá říci, že autor ve svém předsevzetí zmapovat a nezaujatě vyložit vymezený časový úsek patrně nejvíce uspěl tam, kde už v určitém smyslu "o nic nejde" - myslím tím dobu zhruba do 90. let minulého století. Převážně rušivě však působí nejen Putnova žertéřstva při různých charakteristikách, ale i střídání vědecké dikce s "žurnalistickými" simplifikacemi, ale dokonce i literární pavlačí.
NETRPĚLIVÝ VYKLADAČ
Patrně největší slabinou knihy je obecný úvod. Zde Putna nastiňuje duchovní a společenské pozadí historických mezníků v dějinách katolické církve 19. a zhruba první poloviny 20. století. Zvláště u výkladu 1. vatikánského koncilu nebo tomistické obnovy je až příliš zjevné, že většinou poslepoval znalosti získané z různých příruček.
Putnovu monografii o katolické literatuře tvoří řada větších či menších "diskurzů", jimž vévodí demlovská a florianovská (spíše však protiflorianovská) kauza. Bohužel co chvíli výklad narušují manipulace a konstrukty, v horším případě karikatury (A. L. Stříže, Timothea Vodičky). Nedokáže-li se autor natolik "umenšit", aby plasticky vyrostla osobnost nebo doba, o níž píše, vypovídá jeho text téměř výlučně o něm. Proto kniha nejspíš uspokojí ty, kdo před nesnadným poznáním dávají přednost vyprávěnkám nebo převyprávěnkám. Putna jako by postrádal elementární trpělivost vyjít z duchovní situace doby. Často narážíme na celé propletence "anachronismů", kdy jako generál po bitvě polemizuje s názory vyřčenými před osmdesáti i více lety, jako kdyby je někdo zastával právě dnes. Je legrační, když nedávný "poslední křesťan" a apokalyptik z vlastní nominace poučuje staroříšské apokalyptické blouznílky, že první světová válka skončila a žádná apokalypsa se přece nekonala. Nebo když vězeňskému kaplanu z Kartouz, básníku a překladateli Františku Odvalilovi se zpožděním osmdesáti či devadesáti let málem doporučuje, aby si místo psaní veršů přečetl Michela Foucaulta. Legrace ovšem přestává, když na jiném místě knihy cítí potřebu "osolit" žijícího Zdeňka Rotrekla tvrzením, že básnickým je na něm pouze jeho tragický osud...
MARNÉ DOUFÁNÍ
Neméně nepříjemný (někdy přímo nesnesitelný) je Putnův povýšenecký podtón. U výkladu života a díla Jakuba Demla můžeme číst nejen mezi řádky, ale místy i přímo v řádcích asi toto: vše, co bylo doposud řečeno, je zbožná lež nebo balast, hle, to já vám zvěstuji pravdu o Demlovi! A předvede školometskou aplikaci psychoanalytických tezí vypůjčených od Ericha Fromma a hypotetické dokazování, že Deml v podstatě nebyl normální muž. Pokud jde o Josefa Floriana, snaží se autor čtenářům vsugerovat, že Florian byl náboženský charismatik-apokalyptik bez daru porozumět umění a literatuře. Bagatelizuje objevné staroříšské počiny a pro jistotu raději neocituje ani jediný z Florianových úsporných kritických textů, který by jeho konstrukt vyvrátil. Když už při výčtu pokračovatelů a dědiců Dobrého díla velkoryse pominul revui Řád, mohl místo fantasmagorií o Magoru Ivanu Jirousovi alespoň zmínit exilové Opus bonum vedené Anastázem Opaskem.
Závěrečná a patrně nejzajímavější kapitola knihy, nazvaná Příchozí od daleka, nastiňuje portréty osobností české literatury konce 19. a zhruba první třetiny 20. století, které se katolicismu přibližovaly a vzdalovaly a jejichž vztah k němu nebyl vždy jednoznačný (Sládek, Zeyer, Březina, Hlaváček, Šalda, Váchal a další). Bohužel ani zde se to neobešlo bez zjednodušení a neověřitelných hypotéz hlásaných "ex cathedra". Zdá se téměř neuvěřitelné, jak ploše si katolík Putna například vyložil Claudelovo díkůvzdání Bohu za to, že jej vytrhl ze spárů modloslužby. Claudel v něm nevyslovil žádné "hluboké opovržení" vším, "co nebylo přísně římskokatolické" - básník pouze děkoval Bohu za to, že pokrok, lidstvo, přírodu, umění nestaví na jeho místo a nepíše je s velkými písmeny. Vrátíme-li se po četbě knihy Česká katolická literatura 1848-1918 zpět na její úplný začátek, k mottu z Alfréda Fuchse, kde se mj. praví: "Bez stanoviska a bez lásky nelze dost dobře poznávat nic na světě. Doufám, že moje stanovisko nebylo nikde formulováno tak, aby nebylo spravedlivé k názorům cizím," protíráme si jen oči, zda se nám to nezdálo.
P. S.
V autorově poděkování těm, "kdo mu byli radou, vyláním, pomocí při shánění obtížně dostupného materiálu, rozhovorem o tématu", se překvapivě objevuje i moje jméno. Žádného radění, shánění ani rozhovorů na dané téma si ovšem nejsem v souvislosti s Putnovou knihou vědom. A pokud jde o případné "vylání"? O to jsem se zde alespoň v základních obrysech pokusil.
Shrnuto: naše slavná devadesátá léta budou jednou také historií - těžko zatím říci, jaký vezme další směr dílo Martina C. Putny. Každopádně bych mu v budoucnosti přál soudce s věcnějšími úsudky a méně ambicióznějšími sudidly než ta, kterými se on sám projevuje ve své knize.
Martin C. Putna: Česká katolická literatura 1848-1918. Jmenný rejstřík sestavila Stanislava Mazáčová. Torst, Praha 1998. 803 stran, náklad a cena neuvedeny.
NETRPĚLIVÝ VYKLADAČ
Patrně největší slabinou knihy je obecný úvod. Zde Putna nastiňuje duchovní a společenské pozadí historických mezníků v dějinách katolické církve 19. a zhruba první poloviny 20. století. Zvláště u výkladu 1. vatikánského koncilu nebo tomistické obnovy je až příliš zjevné, že většinou poslepoval znalosti získané z různých příruček.
Putnovu monografii o katolické literatuře tvoří řada větších či menších "diskurzů", jimž vévodí demlovská a florianovská (spíše však protiflorianovská) kauza. Bohužel co chvíli výklad narušují manipulace a konstrukty, v horším případě karikatury (A. L. Stříže, Timothea Vodičky). Nedokáže-li se autor natolik "umenšit", aby plasticky vyrostla osobnost nebo doba, o níž píše, vypovídá jeho text téměř výlučně o něm. Proto kniha nejspíš uspokojí ty, kdo před nesnadným poznáním dávají přednost vyprávěnkám nebo převyprávěnkám. Putna jako by postrádal elementární trpělivost vyjít z duchovní situace doby. Často narážíme na celé propletence "anachronismů", kdy jako generál po bitvě polemizuje s názory vyřčenými před osmdesáti i více lety, jako kdyby je někdo zastával právě dnes. Je legrační, když nedávný "poslední křesťan" a apokalyptik z vlastní nominace poučuje staroříšské apokalyptické blouznílky, že první světová válka skončila a žádná apokalypsa se přece nekonala. Nebo když vězeňskému kaplanu z Kartouz, básníku a překladateli Františku Odvalilovi se zpožděním osmdesáti či devadesáti let málem doporučuje, aby si místo psaní veršů přečetl Michela Foucaulta. Legrace ovšem přestává, když na jiném místě knihy cítí potřebu "osolit" žijícího Zdeňka Rotrekla tvrzením, že básnickým je na něm pouze jeho tragický osud...
MARNÉ DOUFÁNÍ
Neméně nepříjemný (někdy přímo nesnesitelný) je Putnův povýšenecký podtón. U výkladu života a díla Jakuba Demla můžeme číst nejen mezi řádky, ale místy i přímo v řádcích asi toto: vše, co bylo doposud řečeno, je zbožná lež nebo balast, hle, to já vám zvěstuji pravdu o Demlovi! A předvede školometskou aplikaci psychoanalytických tezí vypůjčených od Ericha Fromma a hypotetické dokazování, že Deml v podstatě nebyl normální muž. Pokud jde o Josefa Floriana, snaží se autor čtenářům vsugerovat, že Florian byl náboženský charismatik-apokalyptik bez daru porozumět umění a literatuře. Bagatelizuje objevné staroříšské počiny a pro jistotu raději neocituje ani jediný z Florianových úsporných kritických textů, který by jeho konstrukt vyvrátil. Když už při výčtu pokračovatelů a dědiců Dobrého díla velkoryse pominul revui Řád, mohl místo fantasmagorií o Magoru Ivanu Jirousovi alespoň zmínit exilové Opus bonum vedené Anastázem Opaskem.
Závěrečná a patrně nejzajímavější kapitola knihy, nazvaná Příchozí od daleka, nastiňuje portréty osobností české literatury konce 19. a zhruba první třetiny 20. století, které se katolicismu přibližovaly a vzdalovaly a jejichž vztah k němu nebyl vždy jednoznačný (Sládek, Zeyer, Březina, Hlaváček, Šalda, Váchal a další). Bohužel ani zde se to neobešlo bez zjednodušení a neověřitelných hypotéz hlásaných "ex cathedra". Zdá se téměř neuvěřitelné, jak ploše si katolík Putna například vyložil Claudelovo díkůvzdání Bohu za to, že jej vytrhl ze spárů modloslužby. Claudel v něm nevyslovil žádné "hluboké opovržení" vším, "co nebylo přísně římskokatolické" - básník pouze děkoval Bohu za to, že pokrok, lidstvo, přírodu, umění nestaví na jeho místo a nepíše je s velkými písmeny. Vrátíme-li se po četbě knihy Česká katolická literatura 1848-1918 zpět na její úplný začátek, k mottu z Alfréda Fuchse, kde se mj. praví: "Bez stanoviska a bez lásky nelze dost dobře poznávat nic na světě. Doufám, že moje stanovisko nebylo nikde formulováno tak, aby nebylo spravedlivé k názorům cizím," protíráme si jen oči, zda se nám to nezdálo.
P. S.
V autorově poděkování těm, "kdo mu byli radou, vyláním, pomocí při shánění obtížně dostupného materiálu, rozhovorem o tématu", se překvapivě objevuje i moje jméno. Žádného radění, shánění ani rozhovorů na dané téma si ovšem nejsem v souvislosti s Putnovou knihou vědom. A pokud jde o případné "vylání"? O to jsem se zde alespoň v základních obrysech pokusil.
Shrnuto: naše slavná devadesátá léta budou jednou také historií - těžko zatím říci, jaký vezme další směr dílo Martina C. Putny. Každopádně bych mu v budoucnosti přál soudce s věcnějšími úsudky a méně ambicióznějšími sudidly než ta, kterými se on sám projevuje ve své knize.
Martin C. Putna: Česká katolická literatura 1848-1918. Jmenný rejstřík sestavila Stanislava Mazáčová. Torst, Praha 1998. 803 stran, náklad a cena neuvedeny.
