Nakladatelé proto, ať už chtějí, nebo ne, čas od času musí na čtenáře namířit ostrými a ověnčit román superlativy. V případě nakladatelství Paseka si nálepku takové mimořádné literární události vysloužil román Pohyby ledu. Zaprvé jej napsal debutující, tajemstvím obestřený autor A. Gravensteen. Zadruhé jej už na obálce kritik Petr A. Bílek označuje za jeden z nejpozoruhodnějších českých románů posledních let. Pravda to je i není.
Gravensteen totiž přichází s románovou kompozicí, která se v Česku jen tak nevidí. Jenže existuje důvod, proč se jí většina spisovatelů vyhýbá. Kniha sice jako médium skýtá nejlepší prostředky pro vrstvení světů paralelních, minulých či alternativních, pevně je uchopit, ovládnout a srozumitelně předat však vyžaduje mimořádnou autorskou i redakční pozornost.
Prototyp současného hrdiny
Hlavním hrdinou Pohybů v ledu je třicetiletý novinář Miroslav Hammer, přezdívaný Rosli. Prototyp již tolikrát popsaného předčasně rezignovaného, sebeironického a v milostných vztazích dost neobratného muže. Do cesty mu však vstupuje studentka mikrobiologie Klára Tesaříková, která jej upozorní na podivné financování nového skleníku Fata Morgana v Botanické zahradě Praha.
Rosli, namotivovaný nejen vidinou velké kauzy, ale hlavně nadějí na sblížení s nastávající vědkyní, se rozhodne pátrat. Jeho investigativu však brzy přeruší smrt ředitele botanické zahrady, která je předělem nejen ve vyprávění, ale také v žánrové kompozici. Co se v úvodu začínalo podobat thrilleru, se postupně proměňuje ve výpravu do vnitřního světa Rosliho, později obohacenou o glaciologické výklady a občasný výlet mezi další hrdiny.
Dialogy Gravensteen umí
Přitom pokud v něčem Gravensteen jako autor exceluje, pak je to dialog. Zvládl tempo, dynamiku, napětí i logiku. Vyzdvihnout si zaslouží také způsob, jakým autor ztvárnil asociační řetězec myšlenek hlavního hrdiny, který nemůže usnout. Čtenářsky je stejně nepříjemný jako proud vzpomínek, nápadů či strachů, který každý nespavec zná.
Stejně rušivě mohou působit odborné lekce o historii Grónska či ledovcové činnosti, které autor sice ovládá na jedničku, už však nepromýšlí jejich (nad)užitečnost pro příběh. Zajisté mu však slouží v záměru, který popsal v rozhovoru na Radiu Wave – „napsat něco, čemu nikdo nebude rozumět“.
Pohyby leduA. Gravensteen Paseka, 2019, 416 stran |
Jenže ono tomu (alespoň trochu) rozumět je. Proto se dá konstatovat, stejně jako loni v případě autorky Anny Cimy a jejího debutu Probudím se na Šibuji, že nakladatelství Paseka pro čtenáře znovu objevilo nevídaně talentovaného a hlavně jazykově obratného autora. I když svůj příběh nedrží tak pevně v rukou jako Cima.
Přesto asi pravá tvář Gravensteena jen tak odhalena nebude. Kdyby však někdo chtěl pátrat po autorově identitě, profesionální novináře může rovnou vyškrtnout.
Každý alespoň trochu příčetný žurnalista ví, že článek poutá titulek, nikoliv nadpis, jak je uvedeno v knize.
